WORKSHOP členů Klubu posuzovatelů dědičných ortopedických vad

Jan Slabý

Byl dohodnut mandát pro kolegu Snášila ve věci úpravy vnitřního předpisu týkajícího se odvolání proti posouzení snímků na DKK. Vzhledem k celosvětově uznávané odchylce v hodnocení, která může při vystavení „lege-artis“ provedeného posudku činit jeden stupeň, by neměl být posuzovatel (v případě změny předpisu) při dodržení této tolerovatelné odchylky nadále sankcionován placením nákladů na práci odvolací komise ve výši předepsané kauce. Ke zvážení bylo také dáno, zda je nutné opakovat před komisí snímek, v případě, že komise uzná, že původní snímek je projekčně i expozičně správný. Další velmi důležité změny se týkaly také úprav v metodice posouzení dysplazie loketního kloubu podle posledních doporučení IEWG. Šlo zejména o klasifi kaci změn, jako je nepřipojený mediální epikondylus (UME), osteochondromatóza, nekompletně osifi kovaný kondylus humeru (IOHC). Tyto léze by podle doporučení IEWG měly být klasifi kovány vždy jako primární léze, tedy stupněm 3. Protokol pro posouzení DKL stupně 3 bude rozšířen o formulaci „a jiné“, jež bude tyto léze zahrnovat. Přísněji by měla být také posuzována neostře ohraničená kontura PCM na ML snímku.

Dalším bodem byl požadavek ČMKU vůči klubu na zajištění a zaštítění posuzování OCD ramenního kloubu a spondylózy. Byla diskutována jejich metodika. Poslední část workshopu se týkala samotného procesu posuzování snímků. Byly promítnuty jednotlivé rentgenogramy a panelově byly diskutovány jednotlivé parametry posouzení, hodnocení jejich vlivu na celkový posudek apod. Hovořeno bylo také o značném vlivu způsobu fi xace pacienta při vyšetření na DKK (držení versus vyvazování) na nález a výsledek posouzení.

Myslím, že je jedním z mála neformálních členů odvolací komise a předsednictva klubu. Svojí dlouholetou a systematickou účastí nejen na většině evropských a světových odborných akcí týkajících se problematiky posuzování dědičných vad, ale i na všech důležitých a nelehkých jednáních s chovatelskou veřejností (zejména ČMKU) vytváří odborné zázemí a seriózní a respektovanou image celého klubu posuzovatelů. Zcela konkrétně, například zavedení možnosti posuzování digitalizovaných snímků, nebo nové formuláře posudkových protokolů odpovídající požadavkům FCI jsou téměř výhradně jeho dílem, ačkoliv byl zcela absurdně a trapně za nezavedení digitalizace některými nejmenovanými (a neaktivními) členy klubu i KVL pranýřován. Díky entuziasmu a dlouhodobé práci kolegy Snášila, přísné examinátorské činnosti zkušební komise klubu (včetně zástupců VFU Brno) a zodpovědnému přístupu členů celého klubu k procesu posuzování je myslím dnes činnost klubu navenek respektovanou službou chovatelům. Ti si na základě dlouhodobě vybudovaného systému výběru a kontroly hodnotitelů většinou dobře uvědomují, že je posuzování jejich svěřenců prováděno odborně způsobilými a dále se vzdělávajícími specialisty. V drtivé míře je prováděno také spravedlivě a s dostatečnou kvalitou posudku ve smyslu nezbytné korelace s protokolem FCI (na rozdíl od velmi značné benevolence v okolních zemích). Ke kreditu klubu přispívá i průhledný způsob odvolání vůči posudku, méně již pak nulová tolerance komise k již výše zmíněným „fyziologickým“ odchylkám v hodnocení. Myslím, že proběhlá akce nastartovala pozitivní trend v dalším zvýšení kvality práce klubu. Na závěr si neodpustím postesk nad tím, že se naší akce nezúčastnil nikdo ze zástupců VFU Brno, kde samotná procedura případného odvolání vůči posudku probíhá. Velmi bychom přivítali třeba účast vedoucího lékaře oddělení zobrazovacích metod. Pevně věřím, že tato malá vada na kráse bude při příštím setkání překonána a klub bude pokračovat ve své lepší a kontaktnější fázi činnosti.

Sympatické a o otevřenosti klubu hovořící bylo i to, že se „uzavřeného“ jednání klubu mohli zúčastnit i ostatní kolegové nečlenové klubu.