Z historie tlumení bovinní tuberkulózy u skotu v Československu

M. Pavlas, Klub dějin veterinární medicíny a farmacie VFU Brno

K 90. výročí zřízení Vysoké školy zvěrolékařské v Brně věnuje autor.

Úvod

Před 90 lety byla zřízena zákonem č. 76 ze dne 12. prosince 1918 Vysoká škola zvěrolékařská v Brně. Jedním z mnoha úspěchů přispívajících ke zlepšení zdraví zvířat a lidí, na kterých se podíleli pracovníci Vysoké školy zvěrolékařské a její absolventi, bylo i ozdravení – eliminace bovinní tuberkulózy u skotu dovršené před 40 lety.

Snaha vymýtit tuto nebezpečnou nákazu se datuje bezprostředně po založení Vysoké školy zvěrolékařské založením vědeckého spolku proti tuberkulóze. Hlavní podíl na založení Československého vědeckého spolku proti tuberkulóze v roce 1919 měl prof. Ivan Honl, který se svým učitelem prof. Hlavou vybudoval po první světové válce charitativní ústav pro nemocné plicními chorobami včetně tuberkulózy.

První experimentální průkaz o přenosnosti tuberkulózy uveřejnil v roce 1865 Villemin, kterému se podařilo přenést onemocnění ze skotu i člověka na morčata a králíky. Infekciozitu tuberkulózy skotu potvrdil o dva roky později Chauveau, který použil k pokusům telata, jež se podařilo infikovat přirozenou perorální cestou.

Etiologie

Exaktní objasnění etilologie tuberkulózy se podařilo v roce 1882 Robertu Kochovi, který se narodil 1. prosince 1843 v Clausthalu. O nálezu původce TBC – bacilu tyčinkovité formy, podal zprávu 24. března 1882 na zasedání fyziologické společnosti v Berlíně. Zpočátku považoval TBC lidí a skotu (perlovinu) za identické onemocnění. Později v roce 1901 na britském TBC kongresu v Londýně Koch sdělil výsledky pokusů s přenosem perloviny skotu na člověka mlékem a masem. V pokusech prováděných společně s profesorem Vysoké školy zvěrolékařské dr. Schützem prokázali, že skot nemocný perlovinou nakazí člověka mléčnými produkty a masem zcela výjimečně. Z pokusů bylo možno učiniti závěr, že perlovina skotu je forma TBC, při které se původce TBC vylučuje mlékem zcela ojediněle a rovněž jeho přítomnost v mase je vzácná. Na základě poznatků Smithe uveřejněných v roce 1898 i dalších autorů, Koch v roce 1908 na mezinárodním kongresu boje proti TBC ve Washingtonu prohlásil, že původce lidské TBC je druhově odlišný od bovinní TBC. Na základě dlouholetých pokusů Koch došel k závěru, že humánní typ TBC se nepodařilo prokázat ani v jednom případě u skotu, zatímco bovinní typ byl u člověka izolován. Přestože druhová specifita Mycobacterium tuberculosis a Mycobacterium bovis byla prokázána mnoha autory, bylo zjištěno, že některé kmeny mykobakterií vykazují intermediární vlastnosti. Tyto intermediární typy jsou v literatuře označeny zpravidla podle místa nebo případně zvířete, ze kterého byly izolovány.

Vyšetřování skotu na tuberkulózu

Objevením původce TBC R. Kochem v roce 1882 a uplatněním tuberkulínu při diagnostice TBC od roku 1896 bylo možno přesněji určovat prevalenci této nákazy rovněž u hospodářských zvířat, zejména skotu. Od ledna 1896 do 30. 8. 1914 bylo pomocí podkožní a oční tuberkulinace vyšetřeno na Moravě 24 959 kusů skotu, z nichž reagovalo 3890 (15,58 %) pozitivně a 492 (1,97 %) dubiózně. V době první světové války se nákazová situace v TBC skotu zhoršila, což potvrdily i výsledky tuberkulinace u 2578 zvířat, z nichž reagovalo pozitivně 17,4 a dubiózně 3,1 %. Snaha ozdravit chovy skotu v českých zemích sahá již na začátek minulého století. V roce 1909 bylo podle zákona o nákazách č. 177 ze dne 6. 8., nahrazujícího zákon ze dne 29. 2. 1880 ř. z. č. 35, určeno povinně hlásit zvířata se zjevnou – klinickou formou TBC plic, střev, dělohy a vemene. Skot stižený uvedenou formou onemocnění byl chovatel povinen vyřadit z chovu. Přestože bylo dostatečně známé, jaké nebezpečí představuje onemocnění mléčné žlázy tuberkulózou, bylo vyřazování dojnic s uvedenou formou onemocnění zcela ojedinělé.

Podle výkazů předložených ve výročních zprávách zvěrolékařských byla v zemi moravskoslezské hlášena TBC podle § 46 shora citovaného zákona od roku 1923 do roku 1931 celkem u 121 zvířat, přičemž poraženo bylo 120 kusů skotu.

Ze shora uvedených údajů vyplývá malá efektivnost zákona o nákazách, který měl omezit šíření bovinní TBC jak u zvířat, tak u lidí. Na této malé efektivnosti navržených opatření se podílel obtížný průkaz TBC v počátečních stadiích onemocnění. Nejčastější chronická lobulárně infiltrující forma TBC-mastitidy, která je zastoupena podle Zieglera (1953) 80 % a podle Nassala (1957) dokonce 90 %, je v počátečních stadiích velmi obtížně prokazatelná klinickým vyšetřením i smyslovým posouzením mléka. Přitom v tomto stadiu onemocnění mléčné žlázy se mohou vylučovat mykobakterie mlékem ve velkém množství. Proto byla snaha zpřesnit klinickou diagnostiku TBC dalšími testy, z nichž největší uplatnění získala alergenodiagnostika. Přitom v četných zprávách obvodních zvěrolékařů bylo poukazováno na to, že se TBC vyskytuje častěji i v chovech, ve kterých se dříve nezjišťovala. Proto mnozí z nich volali po rozhodném boji proti TBC vytvořením sdružení chovatelů skotu po vzoru dánském. Chovatelé v těchto sdruženích by se zavázali k pravidelným tuberkulinacím všeho skotu, přičemž reagující zvířata na tuberkulin by se chovatel zavázal separovat nebo prodat na maso. K doplňování chovu by používali jen skot TBC prostý podle výsledků předchozích vyšetření. Telata od matek TBC by ihned odstavili a krmili zdravotně nezávadným mlékem.

Všechny tyto návrhy se v podstatě shodovaly se známou Bangovou metodou. Podobná sdružení k tlumení TBC byla již v činnosti v Dánsku. Velmi dobrých výsledků bylo dosaženo ve sdružení chovatelů zvěrolékaře N. O. Nielsena v Remkoldě založeném v roce 1905, o kterých se zmiňuje prof. Bang ve známé publikaci „Jak se dá potlačit a vymýtit tuberkulóza skotu“, do češtiny přeložené profesorem Lenfeldem.

Tlumeni tuberkulózy po 1. světové válce

Na základě údajů přednesených Lenfeldem, A. Kloboukem, O. Ševčíkem, J. Životským ve zvěrolékařské sekci na 1. československém vědeckém sjezdu protituberkulózním v Praze, pořádaném ve dnech 19. až 21. května 1923, a poznatků zemského veterinárního referenta ve Slezsku vrchního vet. rady R. Resnera, vydalo ministerstvo zemědělství výnos ze dne 11. ledna 1924 č. 81888/IV/1923, ve kterém se uvádí, že systematický boj proti TBC musí být založen na programu podloženém spolehlivými statistickými údaji. Současně navrhuje, aby na úhradu výloh spojených s diagnostickými testy přispěla zemědělská rada 2 Kč a majitel zvířete 3 Kč za každé vyšetřené zvíře. Při alergických testech se aplikoval tuberkulin současně do spojivkového vaku a intradermálně. Zvířata reagující při tomto prvním vyšetření dubiózně se vyšetřila za tři týdny podkožní tuberkulinací, která se pokládala za specifičtější.

Vztah tuberkulózy skotu a lidí

O závažnosti a významu tlumení bovinní TBC pro omezení lidské TBC svědčily časté nálezy kmenů Mycobacterium bovis ze sekčního patologického materiálu lidí. Bovinní typ TBC – Mycobacterium bovis podle prof. Jedličky, byl izolován zejména u mimoplicních nálezů TBC a to z lymfatických uzlin ve 38,5 %, kostí a kloubů v 11,8 %, urogenitálního systému v 7,7 % případů. Naproti tomu plicní forma TBC vyvolaná Mycobacterium bovis byla zjištěna u 3,9 % pacientů s afekcemi na plicích TBC původu.

Při hodnocení úmrtnosti lidí na TBC v období po první světové válce na VI. Mezinárodním tuberkulózním sjezdu konaném 25.-27. září 1928 v Římě se umístilo Československo na 14 ze 17 hodnocených států. Kongres zahájil Mussolini za přítomnosti princezny d´ Aosta v zahajovacím proslovu poukázal na důležitost tlumení TBC a současně přítomné ujistil, že Itálie připravuje četné zákony a nařízení o TBC, která přispějí k eliminaci této nebezpečné nákazy.

Hrozivá čísla o zamoření skotu TBC v Československu před druhou světovou válkou svědčila o nebezpečí stoupajícího zamoření našich chovů i dalšími chronickými nákazami. Zvyšovalo se nebezpečí, že chovatelská veřejnost zapomene, co velkého vykonala veterinární služba v minulosti vymýcením moru skotu, plicní nákazy skotu, ovčích neštovic, vozhřivky a jiných nákaz a že zvěrolékaři budou obviněni z nemohoucnosti. Podle výsledků pokusné tuberkulinace skotu v 54 obcích v Čechách byla podle Voráčka zjištěna TBC ve všech hospodářstvích – dvorcích s počtem přesahujícím 30 kusů skotu. Ve středně velkých dvorcích s počtem šest až 30 zvířat byla zjištěna TBC v 54,4 % chovů. Naproti tomu téměř 3/4 malých dvorců s počtem 4 – 5 zvířat bylo podle výsledků tuberkulinace prosto TBC.

Shora uvedený neutěšený stav byl zaviněn zejména tím, že zákonná opatření, která sama nebyla postačující, se skoro vůbec nezverokruh plnila. Jako příklad bylo možno uvést, že v letech 1932 – 1934 byla pokročilá TBC skotu úředně projednána v Čechách pouze v 70 případech, v zemi moravskoslezské ve 26 případech, přestože krav s pokročilou, zevně znatelnou TBC bylo na tisíce. Tím narůstalo nebezpečí přenosu TBC rovněž na chovy prosté této nákazy.

Dr. Voráček navrhoval přenést pozornost ze zamořených chovů na chovy prosté, aby bylo zabráněno jejich zamoření. K tomuto účelu doporučoval založit sdružení chovatelů. Tato sdružení by se skládala z chovatelů řádně poučených a ochotných důsledně plnit uložené jim povinnosti. Členové jednotlivých sdružení by pracovali za vedení zvěrolékaře, kterého by si sami zvolili. Úkolem veterináře by bylo vyhledat zdravá stáda a zamezit jejich nakažení. Zvěrolékař by současně pracoval na ozdravení stád slabě zamořených a pomáhal tvořit nová stáda ze zdravých zvířat.

Uvedený návrh předpokládal zvýhodnit ekonomicky chovatele skotu prostého TBC vyšší cenou zvířat a jejich produkty pocházející z chovů prostých této nákazy. Majitelé zdravých stád, organizovaní v chovatelských sdruženích, měli přinutit mlékárny zvýšit nákupní ceny mléka z chovů prostých nákazy, podobně jako v Dánsku nebo Anglii. Úřední osvědčení zaručující nezávadný zdravotní stav zvířat v chovu by vydával úřad nebo korporace zmocněná státem, který by rovněž kontroloval způsob vyšetřování v evidovaných chovech.

Tlumení stájových chorob včetně TBC se mohlo stát základem nově zřízené instituce plně zaměstnaných veterinářů chovatelských sdružení. Tak by bylo možno zaměstnat veterinární lékaře, kteří si mnohdy naříkali na dlouhou chvíli. Jedním ze základních předpokladů úspěchu navržených opatření byla spolehlivá diagnostika a ochota majitelů výdojných hospodářství přistoupit k rozdílným cenám za mléko pocházejících z chovů prostých a nakažených TBC. Obě tyto podmínky bohužel za první československé republiky nebyly splněny. Je pochopitelné, že chovatel je ochoten ke spolupráci za předpokladu, že je přesvědčen, že se tak děje v jeho prospěch. Naproti tomu zanechá svého úsilí a ochoty, jakmile se mu navržená opatření zdají nákladná, nevýnosná a obtížně splnitelná.

Na II. sjezdu československých veterinářů konaném v roce 1936 bylo dr. Voráčkem konstatováno, že dosavadní tlumení TBC skotu je neúčinné a zamoření skotu touto nákazou nezadržitelně postupuje. Shora uvedená neutěšitelná situace byla důvodem, že se vkládala naděje v očkování skotu BCG vakcínou. Ze zkušeností z pokusů prof. Klobouka a dalších členů zvěrolékařské sekce Čs. vědeckého spolku proti TBC se rozhodlo ministerstvo zemědělství přikročit k ověření vakcinace v silně zamořených chovech. Stát poskytl bezplatně tuberkulín a vakcínu za předpokladu, že chovatel zajistí stáje pro odchov a přesně dodrží pokyny určené pro vakcinované chovy. Vakcinace skotu byla povolena výnosem ministerstva zemědělství z 28. února 1934 ZllO 4207/1934. Zemské úřady byly zplnomocněny povolit vakcinaci za předpokladu, že veškerý skot v chovu byl před očkováním vyšetřen pomocí tuberkulinace úředním zvěrolékařem. Na výlohách spojených s vakcinací a vyšetřováním zvířat se podílel chovatel částkou 10 Kč na jedno zvíře. Všechny další výlohy hradil zemský úřad z nákazové pokladny.

Vzhledem k válečným událostem byla vakcinace skotu proti TBC v roce 1944 zastavena, aniž bylo možno její efektivnost vyhodnotit. Z období II. světové války máme k dispozici údaje o výskytu TBC u skotu z některých okresů na Moravě. Vyplývá z nich, že největší promořenost skotu nakaženého TBC byla jako v dřívějším období na velkostatcích. Ve velkochovech, zpravidla výdojných hospodářstvích, dosahovala prevalence TBC u skotu podle výsledků tuberkulinace z roku 1943 až 75 % (Hökl, Prokůpek). V poválečném období do roku 1950 se nákazová situace téměř nezměnila. Příčinou tohoto stavu byly jak přetrvávající nedostatky organizační, tak nedořešené některé problémy výzkumného charakteru. Z hlediska spolehlivosti diagnostiky TBC pomocí alergických testů vykazoval tzv. bovinní tuberkulin československé provenience nižší citlivost ve srovnání s tuberkulinem dánským, u něhož Bang zjistil citlivost 96 – 98 %, zatímco u tuberkulinu vyráběného v Ivanovicích na Hané byla citlivost pouze 70 %. Kromě toho jeho specifita byla nepříznivě ovlivněna kromě používání savčích kmenů i kmenem Mycobacterium avium (tzv. trivalentní tuberkulin). Otázky týkající se kmenů mykobakterií k přípravě tzv. bovinních tuberkulinů k diagnostice TBC skotu nebyly před druhou světovou válkou a v některých zemích i po ní vědecky dořešeny.

Používání aviárních kmenů mykobakterií k přípravě tzv. bovinních tuberkulinů byly zdůvodňovány poznatky některých autorů, kteří považovali Mycobacterium avium subsp. avium za epizootologicky závažný druh vyvolávající tuberkulózu u skotu. Tento názor podporovaly i údaje Pluma v Dánsku, který prokázal u skotu endometritidy a aborty u krav vyvolané aviárními mykobakteriemi.

Při návštěvě všesvazového kontrolního ústavu v Moskvě v roce 1957 Pavlasem byl prof. Ivanov rovněž zastáncem názoru, že skot nakažený Mycobacterium avium může vylučovat aviární mykobakterie také trusem. K podobným závěrům dospěli i někteří naši pracovníci prokazující Mycobacterium avium v mléce, ejakulátě býků, případně dalších sekretech i exkretech. Podle našich zkušeností u skotu experimentálně infikovaného Mycobacterium avium subspecies avium per os se vytvořily změny ve formě tuberklů pouze v mízních uzlinách mezenteriálních a to u 19 (59,4 %) ze 32 zvířat, přičemž tyto změny neměly sklon k progresivitě a generalizaci procesu (Pavlas, 1962). Používání trivalentního tuberkulinu při diagnostice bovinní tuberkulózy bylo spojeno se značným výskytem pozitivních reakcí u skotu prostého bovinní tuberkulózy zejména v chovech, ve kterých drůbež nakažená tuberkulózou kontaminovala píci a pastviny aviárními mykobakteriemi. Názorová nejednotnost na závažnost infekce skotu Mycobacterium avium vedla k používání trivalentního tuberkulinu v Československu až do roku 1956. V té době se začaly k výrobě tuberkulinu pro diagnostiku bovinní tuberkulózy používat výhradně kmeny savčí (AN5 a PN 14), a to zpočátku při výrobě tuberkulinu vetus, albumos prostého a v roce 1957 čištěného tuberkulinu PPD, jehož citlivost a specifita byla kontrolována biologickou titrací na morčatech a skotu experimentálně a spontánně infikovaných Mycobacterium bovis.

Závěr

Vytvářením velkochovů bylo ozdravení chovu skotu pro živočišnou výrobu nanejvýš naléhavým úkolem, a to nejen z hlediska jejich rentability, ale rovněž z důvodů zdravotních k ochraně člověka a zvířat před TBC, brucelózou a dalšími chorobami. Profesor Klobouk zdůrazňoval, aby tento obrovský boj proti nákazám byl veden na všech zájmových úsecích soustavně a v potřebné rozhodnosti všemi pracovníky v živočišné výrobě ve spolupráci s příslušnými činiteli služby zdravotní. Za velký přínos považoval v boji proti TBC skotu usnesení vlády ze dne 2. 12. 1955 č. 3593, které uložilo ministerstvu zemědělství a lesního hospodářství, a tím i Státní veterinární správě, aby zavedla pravidelnou každoroční veterinární kontrolu hospodářských a domácích zvířat a vypracovala metodický postup – opatření proti tuberkulóze zvířat. Tento metodický postup byl vydán výnosem Ministerstva zemědělství a lesního hospodářství ze dne 27. dubna 1956 č. j. 112195/1956. Vydání tohoto výnosu předcházela novelizace metod intravitální diagnostiky tuberkulózy skotu, která byla předpokladem úspěchu ozdravovací akce. Pracovníci Státní veterinární správy ve spolupráci s ministerstvem financí vypracovali zcela originální subvenční postup umožňující optimální rozdělení celospolečenských prostředků ve prospěch postižených chovatelů, který se stal významným článkem k dosažení úspěchu ozdravovací akce. Současně bylo uloženo vědecko- -výzkumné základně prohloubit výzkum s cílem zpřesnit metody intravitální diagnostiky tuberkulózy, navrhnout nejvhodnější způsob pro asanaci stájí a zevního prostředí kontaminovaného TBC, objasnit hlavní příčiny reinfekcí chovů ozdravených nebo prostých TBC.

Návrh nařízení o zdolávacích a ochranných opatřeních při TBC hospodářských a domácích zvířat byl uveřejněn k širší informaci a připomínkám ve Veterinářství. Současně byla veterinární veřejnost vyzvána SVS MZLH, aby připomínky k tomuto návrhu zasílala do redakce uvedeného časopisu, která nejlepší připomínku uveřejnila.

Profesor Klobouk v posledních letech svého života, navzdory velkému zaneprázdnění, se aktivně podílel se svými spolupracovníky na přípravě celostátní akce tlumení TBC skotu, přičemž největší důraz kladl na zdokonalení intravitální diagnostiky této nákazy, bez níž by nebylo možno ozdravit 85 % chovů skotu ve družstevních a státních podnicích nakažených TBC. Na význam spolehlivé diagnostiky TBC upozornil prof. Klobouk ve své poslední publikaci uveřejněné v roce 1957 „Důležité problémy diagnostiky tuberkulózy při plnění celostátního úkolu v tlumení tuberkulózy u domácích zvířat“.

V důsledku TBC skotu pozbývalo naše zásobování 44 165 000 litrů mléka a 1 925 000 kg masa ročně. O pravdivosti těchto údajů svědčí statistická data, která uvádí průměrnou dojivost v roce 1953 na jednu krávu 1 428 l mléka, zatímco v roce 1974, šest roků po celostátním ozdravení skotu nakaženého TBC dosahovala produkce mléka 2 843 l na jednu dojnici. Ke značnému zlepšení došlo rovněž při hodnocení reprodukčních ukazatelů, kdy se počet odchovaných telat na 100 krav zvýšil ve shora uvedeném období o 24 zvířat.

Vymýcení TBC skotu v bývalém Československu během osmi let bylo nejúspěšnějším programem a budilo oprávněný zájem vědeckých ústavů a odborných organizací na celém světě. Vymýcením brucelózy skotu koncem roku 1964 a dokončením eliminace bovinní TBC v roce 1968 jsme se v ochraně zdraví zvířat a lidí zařadili mezi přední státy na světě. Pro porovnání, ozdravovací proces v Dánsku trval přes 40 let, ve Švýcarsku 25 let a v četných státech Evropy nebyl doposud ukončen.

U nás se podařilo obě nákazy TBC a BAB tlumit u skotu současně a ozdravovací metody vhodně kombinovat. Státní subvenční politika byla při tlumení TBC zcela originální. Přinesla sociálně spravedlivější rozdělení celospolečenských prostředků ve prospěch postižených výrobců a stala se podstatou dosaženého úspěchu. Stát poskytl na celý program ozdravení do konce roku 1968 obnos 1 miliardu 52 milionů Kč. Tyto prostředky však byly nesporně jednou z nejefektivnějších investic do našeho zemědělství. K úspěchu akce přispěla i skutečnost, že na ozdravovacím programu se podílelo více než 2500 veterinárních lékařů, vědeckých pedagogických a zdravotnických pracovníků a další tisíce zemědělců a zemědělských odborníků a zaměstnanců nákupních organizací, potravinářského průmyslu a společenských organizací, Státní pojišťovny, tisku, filmu a rozhlasu. Všichni tito pracovníci si bezpochyby zasluhují věčný pomník za podíl na splnění tohoto grandiózního úkolu.