K úvodníku MVDr. Martina Gryma k povinnému pojištění Jsa potrefenou husou, mám nutkání vyjádřit se k úvodníku kolegy Martina Gryma ve Zvěrokruhu 6/2008. Ač mě ve svém úvodníku nejmenuje, jsem to já sám, kdo se pokládá za zastánce „liberalismu“ v managementu Komory. Ano, jsem liberál, jsem jím dlouho, vlastně co pamatuji, a nemyslím, že by se mé liberální postoje a hodnoty v dohledné době měnily. V článku je spousta věcí, se kterými zásadně nesouhlasím. Musím však kolegovi přiznat velmi dobrou stylistickou úroveň. Po této stránce je úvodník jeden z nejlepších, ne-li nejlepší vůbec, jaký v našem časopise vyšel. Věty, se kterými s kolegou Grymem zásadně souhlasím, jsou: „Celá záležitost povinného členství má obecnější rysy. Souvisí s termínem povinný, což v souvislosti s povinným členstvím v Komoře, povinným placením fixních poplatků a povinným placením pojistného působí na svobodomyslnější povahy přinejmenším odpudivě.“ K citovanému dodávám: Ano, ano, ano! Pojištění je jistá berlička. Obecně se zdá rozumné rizika eliminovat, a to nějakým způsobem vždy lze. Nejčastěji pojištěním. V zásadě platí přímá úměra, čím je eliminace rizika větší, tím jsou náklady na takovou eliminaci větší. Taková přímá úměra však není lineární, ale exponenciální. Vyloučit veškerá rizika stoprocentně znamená nedělat nic. To jistě není kýžený výsledek úvahy při omezování rizik. Dostáváme se tedy do jednoduché kvantitativní úvahy – „co a za kolik“. Zde je však pro nás liberály zásadní problém: Proč a z jakého důvodu mám kolegovi určovat, co je pro něj optimální snížení rizika. Jsem snad chytřejší než on? Nevím, proč by měl ten, či onen kolega být pokládán za „arogantního floutka“ jenom proto, že není přesvědčen o výhodnosti zajištění svého rizika. Bez ohledu na členství ve stavovské organizaci si myslím, že každý kolega má právo na svobodné rozhodnutí. A to i takové, které se nakonec ukáže zjevně špatné! Pochopitelně i za takové rozhodnutí musí každý nést odpovědnost. To je cena za svobodu. Jinými slovy: I veterinář má „právo“ zkrachovat, zadlužit sebe a svou rodinu, padnout do sociální sítě. Má však také právo takové riziko nepodstoupit a pojistit se.
Pojišťovna přerozdělí asi polovinu vybraných prostředků (pojistné plnění) a zbytek si nechá pro sebe. Dokonce na součtu výše pojistného plnění je závislá výše p o j i s t n é h o . Takto se vydělávají pojišťovnám peníze poměrně jednoduše, skoro jako některým monopolům, či oligopolům typu vodovodů a kanalizací. Zisk se tvoří rozpočtově a ceny nákladově. Takový luxus si veterinář v tržním prostředí dovolit nemůže. Již jsem se smířil s tím, že jsem v „drobném testu IQ“ kolegy Gryma neprošel, avšak naprosto se mýlí ve svém „naprostém přesvědčení, že se budu vehementně zajímat, zda při nákupu dovolené je ta, či ona cestovní kancelář opravdu povinně pojištěna proti úpadku“. Nebudu. Proč bych to dělal, když musí být každá povinně pojištěna! Já bych se zajímal právě tehdy, kdy by nemusela být povinně pojištěná. Nesouhlasím s principem povinného pojištění cestovních kanceláří proti úpadku. Jako liberál bych si přál možnost výběru: Buď poletím s pojištěnou za 20 tis., anebo s nepojištěnou za 10 tis. Poletím-li s dětmi, zvolím pojištěnou, abychom nezůstali někde v Tramtárii bez prostředků, poletím-li s partou, klidně to risknu. A třeba se mně to prodraží. Byla by to ale MOJE volba! Povinné pojištění totiž není nic konzervativního. Je všeobecně známo, že největšími odpůrci povinného zdravotního pojištění v USA jsou již po desetiletí republikáni, představitelé konzervativní politiky. Proč? Protože na principu povinného pojištění není nic konzervativního ani liberálního. Je principem bytostně socialistickým! MVDr. Ondřej Rychlík |