Z redakční pošty – Kynologie versus legislativa

Kynologie versus legislativa

Poslední novela Zákona na ochranu zvířat proti týrání vešla v platnost 1. března 2004. Jednou ze změn v zákoně byl proti dřívějšku trochu odlišný přístup k schvalování řádů týkajících se chovu a zkoušek psů. K zákonu byla vypracovaná vyhláška (Vyhláška č. 192/2004 Sb. ze dne 13. dubna 2004 o ochraně zvířat při chovu, veřejném vystoupení nebo svodu ). Přesto, že uvedené předpisy platí více než tři roky, řada lidí v nich nemá jasno a neuvědomuje si, že zvláště ze zmíněné vyhlášky vyplývá celá řada požadavků týkajících se řadových chovatelů a to bez ohledu na to,

zda chovají psy s průkazem původu nebo bez něj. Celý problém se dá rozdělit do dvou oblastí a to na požadavky týkající se spíše kynologických organizací a jejich s chovem nebo pracovním výkonem souvisejících předpisů a na oblast týkající se přímo těch, kdo odchovávají štěňata. Oč se tedy vlastně jedná.

Původně byla situace cekem jasná. Organizace vypracovala podle svých potřeb řád nebo jiný předpis a ten poslala ke schválení Ústřední komisi na ochranu zvířat. Takto schválený byl např. Chovatelský a zápisní řád ČMKU, zkušební řády pro zkoušky a soutěže všeho druhu a své chovatelské řády měla schválena i většina chovatelských klubů. V současné době v návaznosti na uvedenou novelu zákona a jej doplňující vyhlášku zní požadavek trochu jinak a UKOZ neschvaluje řád jako takový, ale řád na ochranu zvířat při chovu, zkouškách atd. Slovo zvířat je použito záměrně, protože pokud se při zkouškách používá další zvíře, musí se daný řád vztahovat i na něj. V praxi se to může týkat loveckých psů, ale také zkoušek psů pasteveckých nebo testování canisterapeutických psů a z nich vyplývající kontrola reakce psa na jiné zvíře. Se schvalovacím procesem souvisí celá řada formálních i faktických požadavků a není úplně jednoduché jím, bez pomyslné ztráty kytičky, projít. Pravdou ale je, že na www.stránkách UKOZ je přesný návod jak postupovat a jsou tam i vzorové řády. Kynologické a určitě i jiné zvířaty se zabývající organizace se s uvedenými předpisy a požadavky vyrovnají. Někdy pravda se skřípěním zubů. Ono jim ale v podstatě nic jiného nezbývá. Nepředloží-li pořadatel, který žádá veterinární správu o souhlas např. s konáním výstavy, číslo jednací pod kterým byl schválen příslušný řád na ochranu psů a zároveň datum, kdy byl schválen, bude mít asi problémy.

Jedná se zvláště o záležitosti týkající se věku psů a fen zařazovaných do reprodukce, věkové hranice při odběru štěňat , maximálního počtu vrhů u feny v kalendářním roce nebo otázku inseminace u jedinců, kteří se zatím neměli možnost projevit v přirozené reprodukci. Problematikou se zabývá §6 Vyhlášky č.192/2004 Sb ze dne 13. dubna 2004 o ochraně zvířat při chovu, veřejném vystoupení nebo svodu, v kterém se mimo jiné říká že:

• v chovu mohou být využiti psi malých plemen kohoutkové do 50 cm ve věku 15 měsíců až 8 let u fen, 15 měsíců až neomezeně u psů, u velkých plemen nad 50 cm kohoutkové výšky ve věku 18 měsíců až 8 let u fen, 18 měsíců až neomezeně u psů

• u fen starších 8 let lze povolit jedno výjimečné zabřeznutí, pokud chovatel předloží potvrzení veterinárního lékaře o vyšetření zvířete přibližně jeden měsíc před předpokládanou říjí s dobrozdáním, že zdravotní stav březost umožňuje bez nadměrných rizik

• umělá inseminace, kterou může provést pouze osoba odborně způsobilá, se nesmí používat mezi jedinci, kteří se již předtím nereprodukovali přirozeným způsobem,

• během jednoho kalendářního dne smí chovný pes krýt jen jednu fenu,

• fena kojí pouze takový počet štěňat, který odpovídá její zdravotní kondici podle posouzení veterinárním lékařem,

• maximální počet vrhů u chovné feny je 3 za období dvou kalendářních let, ideální počet je 1 vrh ročně; vrh, kdy fena porodí pouze jedno štěně, je započítáván jako regulérní vrh

• minimální věk pro odběr štěňat od feny je 50 dnů.

Stranou pozornosti nezústávají ani kočky. Jen pro srovnání – minimální věk pro odběr koťat od kočky je 70 dnů.

Některé požadavky týkající se chovu psů tedy nevycházejí jen z představ kynologických organizací, ale jsou zakotveny v předpisech, které je možné označit jako nadřízené. Z pohledu chovatele je možná leccos zbytečné, trochu jiné to může být z pohledu psa samotného.. Chovatelé tak zvaných “bezpapíráků” se, pokud dostanou do ruky nějaký řád na ochranu psů při chovu, často smějí a říkají si: “Ještě že nejsem v organizované kynologii a nemusím nic dodržovat!” Mýlí se. Celá řada předpisů se vztahuje i na ně. Otázkou ovšem je, jak moc jsou či nejsou za jejich nedodržení postihnutelní.

Vladimíra Tichá