Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Z redakční pošty – Veterinární lékař jako partner, nebo jen služba pro chovatele?

   Z REDAKČNÍ POŠTY

Veterinární lékař jako partner, nebo jen služba pro chovatele?

Pracuji jako obvodní veterinární lékař více než 25 let. Zažil jsem tedy ještě dobu tzv. jednotné státní veterinární služby. Tehdy jsme měli všichni přidělený konkrétní obvod, hlavně několik zemědělských podniků. Měli jsme běžnou pracovní dobu, k tomu jsme zhruba 2x až 3x měsíčně drželi přes noc na středisku OVZ pohotovostní službu, jednou asi za šest týdnů na nás vyšla ještě pohotovost na celý sobotní a nedělní víkend. Samozřejmě, podobně se řešily i dny volna, tedy svátky. Práce jsme měli přiměřeně, plat byl v té době ale dost zoufalý a jen díky nějaké té noční službě nebo čtvrtletním prémiím se o pár procent zvýšil. Měli jsme ale nárok na tři týdny, později na čtyři týdny dovolené. Těch čtyř týdnů jsem si ale moc neužil, tuším jen jedenkrát ten poslední rok.

Pak následovala v roce 1991 povinná privatizace veterinární služby. Mnozí méně přizpůsobiví kolegové raději zůstali pod střechou OVZ a stali se z nich veterinární inspektoři, jiní přešli na veterinární dozorování na jatky.

Další velká část veterinářů, zejména mladší kolegové ve městech a větších obcích, si postupně vybudovala své vlastní veterinární ordinace, kliniky a nemocnice, většinou zaměřené na tzv. malá zvířata, výjimečně třeba i na koně.

Veterinárních lékařů pro obvod hospodářských zvířat postupně ubývalo, stejně jako ubývalo a ubývá krav a prasat. Většina zemědělských družstev i jiné agrární organizace se potýkají s vlastní ekonomickou situací na hranici přeživatelnosti. Každý víme, jakým způsobem náš stát již před mnoha lety přistoupil k zemědělství jako takovému, nelze očekávat jakékoliv výraznější zlepšení. Mnoho podniků již zkrachovalo nebo mají výrazné problémy s úhradou za své produkty (včetně rostlinné výroby). Prodat jakoukoliv zemědělskou komoditu za cenu vyšší, než jsou vypočtené náklady na její produkci, se rovná zázraku. Platy vlastních pracovníků (krmičů, dojičů atd.) jsou jedny z nejnižších vůbec. Od toho je pak odvozena i celá vnější ekonomická síla takových podniků, tedy i možnosti slušně a také včas zaplatit práci služeb, které potřebují, tedy i svého veterináře. Řešit, co je a co už není pro chovatele ekonomicky únosné, jestli se vyplatí to které zvíře léčit nebo ne, kolik prostředků věnovat na prevenci, vakcinaci, asanaci, to je na denním pořádku.

Od privatizace veterinární služby v roce 1991 se mnohé změnilo i ve vztahu chovatel (myšleno hospodářských zvířat) a veterinář. V době státní veterinární služby byl veterinární lékař ve zcela jiném postavení než nyní. Kromě vlastní léčebné a preventivní činnosti byl i orgánem poradním a kontrolním, ve většině případů, které se týkaly zdraví zvířat, měl konečné slovo on. Na druhou stranu byl ale za mnohé odpovědný. Nebudu připomínat všemožné výkazy, v nichž se muselo přesně uvádět, kolik kdy kterému veterináři uhynulo za měsíc telat, proč se tak stalo, jaká stanovil opatření. O každé uhynulé krávě se sepisoval protokol. Dokonce jsme za to byli i finančně prémiováni.

Dnes je to vše obráceně, za vše je odpovědný chovatel, vše by si měl tedy hlídat sám. Je jasné, že to není v mnoha případech v jeho silách ani znalostech a s veterinářem musí spolupracovat a řadu věcí nechat na něm.

Jak se také změnila práce a služba obvodního veterinárního lékaře jako OSVČ, lze též ukázat na jeho pracovní době. Dnes ji sice nemá jako dřív pevně stanovenou, může si jakoby dělat kdy chce co chce, ale v podstatě je vázán jeho čas na potřeby chovatelů. A bohužel kráva neví, který den je sobota, neděle nebo nějaký svátek, neví, že zrovna dávají přenos důležitého sportovního utkání, na které se celý týden těšíte. Ale někdy to neví ani drobnochovatel a za každou cenu trvá na tom, že k jeho zvířeti musíte přijet, protože už za dalších pár hodin, natož druhý den, by bylo pozdě.

Pokud situaci srovnám s lékařskou pohotovostní službou, pak vězte, že pokud vás bolí zub, že nemůžete nic, natož třeba usnout, zubní pohotovost v podstatě dnes už neexistuje vůbec. Pokud vaše dítě má vysokou horečku a chtěli byste, aby k vám přijela pohotovost, máte většinou smůlu a jste rádi, když vás ošetří v nějaké nemocnici ve městě, kam s malým dítětem sami ale musíte přijet. V našich komorových zákonech se však hned v jednom z prvních paragrafů dočtete, že veterinární lékař je povinen poskytnout první pomoc zvířeti kdykoliv. Už se ale nikde nedovíte, co si pod pojmem první pomoc máte představit. Je to prase, které má už tři dny po sobě červené fleky? Je to tele, které má zvětšený pupek nebo průjem? Je to pes, který nemůže pro stáří na zadek a majitel ho chce uspat?

Vůbec naše komorové zákony jsou plné všemožných nařízení a pokynů. Hlavně se zde všude uvádí, co vše je veterinární lékař povinen, co smí a co nesmí, jak se kde má chovat, jak má vystupovat. Rád si čtu ve Zvěrokruhu soudničky.

Po jejich přečtení ale většinou zezelenám hrůzou, co se kde zase komu stalo.

V dnešní době, kdy veterinář neví co dřív, a týká se to i ordinací malých zvířat, je skutečně velice obtížné udržet vždy nervy a při jednání s podrážděným a nesoudným chovatelem či majitelem zvířete si zachovat nadhled a klidnou hlavu.

Po zveřejnění některých případů o koních jsem se zařekl, že radši k žádnému nemocnému koni již nikdy nepojedu. Nebo se musím bezpodmínečně držet zákona, že veterinář je povinen poskytnout pomoc kdykoliv? Musí veterinář na obvodě ovládat skutečně všechno? Musí mít vybavení a léčebný sortiment na všechno? Specializace i v našem oboru je dnes nevyhnutelná. Není v našich možnostech znát a vlastnit všechna potřebná léčiva, zejména pokud bychom je použili jen v delších intervalech.

Mnohá mají různé speciální pokyny pro uskladnění, většina z nich nesmí být delší dobu načnutá. O co jednodušší to v tomto směru má praktik humánní lékař. Máli nějaký nejasný nebo nepříjemný případ, pošle pacienta s doporučením na nejbližší odborné pracoviště či do nemocnice.

Ale abych se vrátil k pracovní době veterinárního lékaře. Ti ve veterinárních ordinacích jsou na tom lépe v tom směru, že mají otevřeno od do a nějakou službu na volné dny. Pokud je to větší ordinace a pracuje zde více veterinářů, mohou se vystřídat nebo si pomoci. Hůře jsou na tom ale v situaci, kdy mají nějaký nutný případ, který se musí řešit třeba operací, a to hned nebo týž den, pak nezbývá než pacientovi obětovat celý večer po uvedené pracovní době, bez ohledu na svůj volný čas. A ani pocit, že dnes a denně máte ordinační hodiny, někteří dokonce po dopolední namáhavé práci na obvodě každé odpoledne, na klidu a volnosti nepřidá. A na obvodě? Pokud máte dostatečně velký obvod, tak aby vás uživil, pár kraviček na to nestačí, trávíte na něm mnoho hodin každý den. Někteří dojíždějí na svůj podnik v podstatě každý den, třeba jen na chvíli zopakovat nějaké injekce. A chcete-li nějaké volno? Dovolenou? Pomoct vám snad může kolega, který má též aspoň nějaký podobný rajón s “dobytkem“, protože veterinární léčiva pro malá a velká zvířata jsou dnes vesměs zcela jiná. Jenže tento kolega má též své chovy, kam denně jezdí, a pokud pojede za vás, zase nemůže být současně u těch svých. Chovatel si v dnešní době chce určovat, v kolik hodin kde máte být, a není-li to tehdy, kdy se to hodí jemu, moc spokojen není.

Takže, jak to pak s těmi všemi svátky a dovolenými dopadne? Jsou-li za sebou sváteční dny (Vánoce, Nový rok, Velikonoce aj.), musím to řešit tak, že na půlku obvodu jedu na dopoledne v jeden volný den, na druhou půlku na dopoledne druhý volný den. Aby na mě nikde nemuseli čekat ještě po obědě, když je ten svátek … to už tam přeci nikdo není. Takže, co bych třeba zvládl normálně za jeden celý den, musím si rozdělit na půl na dva dny, to jsou naše svátky! A dovolená. Poslední, tu jedinou čtyřtýdenní, jsem měl v roce 1990, tedy před 17 lety, od té doby vůbec nic. Jednou až dvakrát za rok se vzdálím na jeden, výjimečně na dva dny (víkendové, ne pracovní), když se chceme jet někam s dětmi podívat. Vezmu si s sebou mobil a děsím se, jestli zrovna někde nebude v té době vyhřezlá děloha, komplikovaný porod nebo jiná patálie, abych pak neměl výčitky, že jsem svou nepřítomností způsobil chovateli ztrátu.

Veterinář na obvodě to nemá v tomto směru nijak jednoduché. Ne že by v našem okolí čekalo na svou příležitost nebo naše zaváhání několik mladších kolegů, ale situaci, kdy se chovatel poptával mých kolegů, kolik účtují za který zákrok, protože moje ceny se mu zdály vysoké (připomínám, že máloco dodnes účtuji více, než byl kdysi stanoven ceník státní veterinární služby), kdy se chovateli nezdálo, že se na mě nemohl v nutném případě dovolat na mobil (měl chybné číslo a na záznamník pevné linky zapomněl vzkaz namluvit) a už řešil, že si najde někoho jiného, to jsem už zažil. Naštěstí v mém okolí jsou vesměs slušní kolegové veterináři, s nimiž se dlouho znám, mají svou práci a zachovali se ve všech podobných případech velice kolegiálně. Vůbec musím uznat, že mezi kolegy veterináři mám samé kamarády, nekonkurujeme si, nepomlouváme se, neshazujeme se, pokud to jde, spíše si pomůžeme nebo jeden doporučí druhého.

A i ze strany pracovníků KVS se setkávám jen s rozumnými lidmi, kteří před lety též v terénu pracovali a vědí, že ne vždy je to snadné. Ale proč to píšu? Veterinář dnes není už tím nedotknutelným státním orgánem veterinární služby jako býval. Dnes se bohužel v mnoha případech musí držet hesla: koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Chovatel si určí, který veterinář k němu bude jezdit. Krátce po privatizaci to skutečně i v našem okrese byl docela boj o koryta. Bylo nás tedy hodně, každý chtěl mít co nejvíce zvířat, aby měl co největší příjem, bylo to logické a tržní. Chovatel si vybíral, kterého veterináře chce. Postupem času se situace ustálila. Někteří starší veterináři odešli na zasloužený odpočinek do důchodu, mladší kolegové zbudovali ordinace a na obvody nemají čas, řada chovů úplně zanikla. Noví veterináři absolventi brněnské školy v podstatě nejsou, asi 90 % jsou totiž dívky. A práce v terénu, zejména u skotu, opravdu pro děvče moc není. Je to fyzická námaha, v prachu, zápachu, zimě, průvanu, hluku.

A mnohdy řadu věcí musíte zvládnout i sám, bez pomoci ošetřovatele nebo zootechnika, prostě tam nikdo není. Jen vzkaz v sešitě, co je třeba.

V posledních číslech Zvěrokruhu se též vedly diskuse na téma vakcinace psů proti vzteklině na vesnicích a v malých obcích. Dost mě to zaujalo, protože je už více než 16 let dělám takto také. Od doby, kdy práce veterinárních techniků skoro vymizela.

Zezačátku jsme tuto práci dělali v podstatě zadarmo. Tedy chovatel to měl zadarmo, my jsme od státu dostávali závratné 3 Kčs za jednoho navakcinovaného psa. Je zajímavé, že tehdy se o to nikdo příliš nepral. Dnes takto vakcinuji po dohodě s obecními úřady jednou za rok v několika menších obcích a vesnicích, které mám v obvodu. Je jasné, že ve větších městech nelze podobná shromáždění zvířat vyhlašovat. Při představě, že pražský veterinář svolává na nějakou sobotu hromadnou vakcinaci psů na Václavském náměstí u koně sv. Václava, se musím smát. Ad jedna nevím, jak by to vůbec technicky provedl, ad dvě ani nevím, jak by se o tom chovatelé dozvěděli. Na vesnici jde ale úplně o něco jiného.

Pokud bychom tuto povinnou vakcinaci nezorganizovali, jistě by více než 50 % všech vesnických psů nebylo proti vzteklině vakcinováno ani jednou v životě. I takto někteří z nich asi nepřijdou nebo ne vždy, ale jsem si jist, že to jsou výjimky. Naopak ve městě, kde mají lidé psy v bytech, bude to procento podstatně vyšší. A jestli před vakcinací provádíme podrobné klinické vyšetření psa? Řeknu na rovinu, ne! Teplotu mu neměřím, ani neposlouchám srdce. Na trávníku před OÚ to není snadné, navíc když kolem štěkají další psi a čekají netrpěliví majitelé. Ale jsem přesvědčen, že podobně nevyšetří každého psa ani před vakcinací v ordinacích. Naopak, tam to mnohdy provádí sestra. Nic proti tomu. Zkušený veterinář, který je s lidmi a jejich psy v kontaktu každý rok a zná je, pozná, zda je zvíře v pořádku, nebo ne a může, nebo nemůže být vakcinováno. Navíc vakcína proti vzteklině není nic, co by ohrožovalo psa na životě, i kdyby nebyl úplně ve své kůži.

Stačí mi posoudit reakce psa, jeho chování, poptat se majitele. Ten by mi jistě sám od sebe řekl, že se mu na psovi něco nezdá. Kdysi, možná to platí dodnes, nevím, jsme měli za povinnost klinicky vyšetřit každé zvíře, které jsme posílali na jatka a na něž jsme psali veterinární osvědčení. Nevím, kdo to kdy vymyslel, ale rád bych ho viděl, jak měří teplou třeba stovce metrákových prasat nebo dokonce dvaceti sedmimetrákovým býkům.

A že se mohou mezi shromážděnými psy šířit nemoci? Ještě se mi to nestalo, že by krátce po vakcinaci vypukla v obci nějaká psí epidemie. Spíše bych se domníval, že pokud by přišel zdravý vesnický pes do nějaké městské ordinace na vakcinaci, během čekání v čekárně nebo pobytem v samotné ordinaci, kde před ním bylo několik skutečně nemocných psů, má šanci, že něco přitáhne domů, podstatně vyšší. A abychom nezapomněli na majitele. Pro něj je vakcinace v jeho bydlišti evidentně výhodná. Zvládne to za pár minut, místo aby musel jet někam do města, cesta a čekání, to je spíše na hodiny. A že ho vlastní vakcinace (nepočítám náklady na případnou cestu do města) na vesnici stojí přeci jen méně než ve městě, to je logické a vůbec ne sebemenší podbízení se cenou. Kilo brambor koupíte před nějakým domkem také za méně než ve městě v zelenině, a určitě nejsou horší nebo nezdravé, i když třeba neprošly státní kontrolou.

Takže byl bych rád, kdyby všichni ti, kdo parafují státní veterinární zákony a interní zákony KVL, někdy více přemýšleli, zda je nebo není v praxi možné jejich dodržování. A už vůbec bych byl opatrný ve všech situacích, kdy by měl jakýkoliv veterinář být jakkoliv postižen za jejich případné porušení, pokud by nešlo o něco opravdu závažného nebo úmyslného. Zákony nedodržuje na 100 % ani většina našich zákonodárců, úředníků, celníků, policistů či soudců.

Nechci si na svou práci nijak stěžovat, naopak, mám ji velice rád. Jen jsem si dovolil podělit se s kolegy obvoďáky, a nejen s nimi, o pár postřehů z naší praxe. Jistě ne všichni budou ve všem se mnou souhlasit, ale snad každý si najde nějaký odstavec, který ho potěší, že není sám, kdo má podobné zkušenosti a starosti. Pak jsem tento článek nepsal zbytečně. Nechtěl jsem si nijak stěžovat, ani nebrečím, jen jsem pár věcí konstatoval a trochu jsem si tak sám ulevil.

MVDr. Petr Kozel

Vážená redakce,

dovolte mi vyjádřit názor na hromadnou vakcinaci psů a reagovat na článek k danému tématu v čísle 6/2007.

Domnívám se, že celou diskusi provází některá zásadní nepochopení.

Majitele psů můžeme zařadit do tří kategorií:

Sk. 1 – Mají ke psovi citový vztah, jsou klienty veterinárních ordinací (20 % klientely), kterým vytvářejí 80 % obratu.

Sk. 2 – Bez citové vazby ke zvířeti, ale zodpovědnost jim velí 1xročně navštívit veterinární ordinaci, představují 80 % klientů ordinací a vytvářejí 20 % obratu.

Sk. 3 – Pes je inventářem dvora, zahrady, bez nároku na jakoukoliv péči ze strany majitele, je pouze krmen.

Pro skupiny 1 a 2 fungují veterinární ordinace, pro skupinu 3 jsou organizovány hromadné vakcinace proti vzteklině. Lidé ze 3. skupiny totiž nikdy k veterináři nepůjdou. Nejvíce se vyskytují na malých dědinách, ale jsou i ve městech, proto nelze určit, kde hromadnou akci provést a kde ne.

Jediným účelem hromadných akcí bylo, je a doufám i bude, zajistit 100% proočkovanost populace psů proti vzteklině. Vůbec při tom nejde o zdraví psů, ale o ochranu lidí před znovu rozšířením vztekliny. Nelze tedy směšovat normy na ochranu zvířat se zákonem na ochranu zdraví lidí. Zjišťovat zdravotní stav před vakcinací je z tohoto pohledu stejně zcestné jako zjišťovat, zda jsou zdravé lišky v momentě, kdy jim rozhazujeme návnadu s perorální vakcínou.

Co by nastalo, kdyby se KVL skutečně zasadila za zrušení vakcinace proti vzteklině? Silně pochybuji, že by veterinární správa pustila z rukou kontrolu nad vzteklinou. Spíše by vakcinaci zadala jiným subjektům – veterinárním technikům nebo laickým vakcinátorům – pro mladší kolegy připomínám, že tito laici dříve vakcinovali králíky proti MXT – ve svém volném čase a bez nároku na odměnu.

K článku kolegyně, která se nechtěla podepsat.

Šíření nákaz z důvodu shromáždění psů na návsi je zcela irelevantní, neboť tito psi stejně svobodně běhají po celé dědině a scházejí se zcela libovolně.

Krom toho v populaci psů ze sk. 3 působí tvrdý přírodní výběr. Pes se neléčí, ale střílí, nebo nechává pojít. Ve městě se přiváže před vrata útulku nebo za městem vyhodí z auta.

Posuzování důstojnosti práce zvěrolékaře mi přijde značně relativní. Když se likvidovala SLAK, můj otec – veterinář byl týdny zavřený v jedné vesnici – ohnisku a život všech lidí tam byl v dané situaci pramálo důstojný. Přesto se nikdo z veterinářů té generace za svou práci nestyděl. Když zvěrolékaři téže generace likvidovali BAB a TBC, pracovali v podmínkách materiální nouze, bez ochranných pomůcek, vědomě riskovali zoonotickou nákazu, a přesto svoji práci vykonávali dobře a rádi. Když jdu očkovat hromadnou akci proti vzteklině, jsem si vědoma, že tím zabráním rozšíření smrtelné nákazy a ohrožení lidí. Vysvětlí mi někdo, proč bych se za to měla stydět?

Poslední poznámka je adresována naší Alma mater.

Z článku kolegyně mi vyplývá, že absolventi zřejmě nemají ani tušení, co je podstatou jejich byznysu, kdo jsou jejich zákazníci, co naopak spadá pod veřejné veterinářství atd. To je jednoznačně chybou pregraduální přípravy a zároveň špatnou zprávou pro veterinární stav.

Nebo je všechno jinak a mám za těmi snahami o zákaz hledat ono známé české “Bože dej, ať sousedovi ta koza chcípne“? Tedy, když to nedělám já, tak ať to nedělá ani konkurent?

V Rosicích, 20. 6. 2007

MVDr. Irena Packová

Znovu k vakcinacím

Vzhledem k poměrně rozsáhlé diskusi o hromadných vakcinacích psů mi to nedá a musím také přispět svou troškou do mlýna z pohledu praktického venkovského veterináře.

Hromadné vakcinace psů proti vzteklině se provádějí v obcích desítky let. Ne každý majitel psa na vesnici má možnost a chuť se dopravit do města v určené ordinační hodiny, čekat v čekárně, nechat psa řádně klinicky vyšetřit a v teplém prostředí ordinace ho nechat vakcinovat vakcínou z lednice. Záměrně trošku zlehčuji řádný postup veterinárního lékaře, ale většina výše zmíněných podmínek se dá dodržet i při vakcinaci v terénu. Automobil má vyklápěcí dveře od kufru – spolehlivá ochrana před deštěm (i sněhem, pokud někdo vakcinuje i v zimě), není problém mít vakcínu uloženu v aktivní autochladničce, za samozřejmost považuji použít na každého psa jinou jednorázovou jehlu a stříkačku a i nutnou očistu rukou lze v terénu řešit např. přípravkem Alcogel.

Vakcinace není bez předchozího vyžádání chovatelem – lidé se na očkování vždy již ptají dopředu, psi se na ni těší a kdo chce vyšší péči, jistě si najde cestu do veterinární ordinace individuálně.

Námitky kolegyně z předchozího čísla o shromažďování mnohdy několika stovek často velmi znečištěných psů mě docela rozesmějí – doporučoval bych kolegyni (škoda, že by ráda zůstala v anonymitě), aby se někdy i podívala do terénu, aby viděla, v jakých podmínkách musí občas pracovat terénní veterinární lékař – nemyslím vakcinace psů, ale třeba porody či výhřezy dělohy u skotu ve tři hodiny ráno při minus deseti stupních s jedním pomocníkem ze zvláštní školy a jiné lahůdky. Ale to jsem trochu odbočil.

Ještě malou poznámku k finanční otázce při hromadné vakcinaci.

Nejsem ještě tak starý, ale pamatuju si (poměrně živě) dobu, kdy jsme vakcinovali zadarmo (v rámci měsíčního platu) nebo byly hromadné vakcinace velmi dobře oceněny jako státní zakázka – 5 Kč za jednoho psa. Záleží na každém kolegovi, jakou cenu zvolí, otázkou je, co je cena podbízivá, co dumpingová, ale podle mých skutečností se nemusíte, kolegové na veterinárních klinikách, vůbec obávat, ta movitější klientela vám bude určitě věrná.

Rád bych po zveřejnění svého příspěvku nezůstal v anonymitě, protože se za své názory nestydím.

MVDr. Dalibor Kříž,
Sudislav nad Orlicí
dalibor.kriz@seznam.cz