12. března 2010
Švýcaři před několika dny připomněli, že mezi lidmi a zvířaty je před zákonem už leccos jinak: zvíře občas může znamenat víc než člověk
Posledním známým klientem, kterého zastupoval u soudu, byla mrtvá štika. Antoine Goetschel je zvířecí právník – úplně stejně, jako byl kdysi Jim Carrey coby Ace Ventura zvířecí detektiv. Jenže tohle není hollywoodská komedie, ale skutečnost.
Štiku loni v únoru vytáhl z Curyšského jezera rybář jménem Patrick Giger. Protože to byl kapitální kus, úlovek měl deset kilo, psaly o tom noviny a Giger se pochlubil, že štiku tahal z vody deset minut a že mu dala zabrat.
A už šel k soudu. Řekněme, že to bylo něco jako nepřiměřené násilí. Jestli vám to připadá absurdní, poslechněte si, co na to právník Goetschel: „Ptám se – jak byste reagovali, kdyby někdo zasekl háček do tlamičky štěněte a deset minut ho na udici přitahoval?“ Goetschel stál jako modelový příklad nepřímo za referendem, v němž měli Švýcaři před několika dny rozhodnout, zda podobní zvířecí právníci jako on mají být po celé zemi.
Pokud vám připadá jako fundamentalista nové módy, mýlíte se. Jednoduše tu funkci dostal na čtyři roky a vykonává ji vedle své normální praxe. Státní zástupce, který si článek o rybáři přečetl, ho vyzval, aby se na to podíval. Člověk se může bránit, zvíře ne, tak to za něj musí udělat lidé. Od toho je v Curychu právě Goetschel. Už zastupoval i akvarijní rybičky.
A pokud vám připadá, že se Švýcaři zbláznili a nevědí, co by roupama dělali, mýlíte se taky.
Ve vztahu člověka ke zvířatům se celosvětově něco mění. Zvíře se stává víc bytostí než němou tváří.
Teď už se nikdo nesměje Španělsko udělilo lidoopům cosi jako „lidská práva“, před ním něco podobného v menším měřítku udělaly i Nový Zéland a Británie. V Americe mají zvířata u soudu právníky, kteří zastupují jejich zájmy třeba při rozvodu páníčků. Dokonce i Číňané, které dosud na zvířatech zajímalo jen to, jak je sníst, začínají zakazovat pojídání psů. Vědci na prestižních univerzitách navrhují, aby delfíni, protože jsou prý po lidech na planetě nejinteligentnější tvorové, dostali status „osobností nikoliv lidského původu“. A ještě jednou Amerika: většina tamních právnických fakult v posledních letech zavedla výuku zvířecího práva.
Nejen právníci, ale také filozofové obhajují názor, že člověk by měl zvířata brát více jako lidi.
Právnické extratřídy Alan Dershowitz a Laurence Tribe z Harvardu říkají, že pohled lidí na práva zvířat jim připomíná stadium, v jakém bylo ekologické povědomí začátkem 70. let. Kanadský právník Clayton Ruby vše zase srovnává s hnutím za práva homosexuálů před pětadvaceti lety.
Stejně jako tehdy si stále více lidí říká: Zní to sice bláznivě, ale čím víc o tom přemýšlím, tak vidím, že něco na tom je. Dřív by mě to nenapadlo, ale zdá se, že je to důležité.
Princip změny spočívá v tom, že na zvíře už se nedíváme jako na kus majetku. Řečeno v příkladu: pes není totéž, co sekačka na trávu.
A co z toho plyne? Když jste před lety v afektu rozbili sousedovi sekačku nebo přejeli jeho psa, vyšlo to u soudu nastejno (sekačka byl často větší hřích). Odhadla se cena věci a vy jste zaplatili škodu.
Teď je výhodnější rozbít sekačku. V americkém Oregonu soud přikázal jakémusi muži, který ve vzteku přejel sousedovi psa, zaplatit odškodné ve výši 56 400 dolarů. Bylo to za „ztrátu společníka a utrpěnou citovou újmu“.
Newyorský právník Jeffrey Delott říká: „Tvrdím, že zlomit nohu cizímu psovi není totéž jako zlomit nohu cizího stolu.“
Před pár lety by se mu vysmáli. Teď už ne.
Má váš pes už právníka?
Myslíte, že by vás mohl žalovat váš pes nebo kočka? V Americe se k tomu už pomalu blíží.
Pacienta čekala jen lehká operace, zákrok na horní čelisti. Ale nastaly komplikace a zemřel. Už si ani neštěkl. Byl to totiž německý ovčák. Jmenoval se Lucky, Štístko.
Dříve by to tím skončilo. Jenže teď naopak vše teprve začínalo. Píše se nová doba. Rodina Riffových z Floridy, které Lucky patřil, žádala odškodnění. Veterinář jim nabízel tři stovky, za tolik si štěně kdysi koupili (a právník argumentoval, že jelikož mu bylo už osm, jeho cena mezitím klesla). Riffovi chtěli statisíce dolarů, protože utrpěli duševní újmu.
Vtip byl v tom, že k případu přistupovali, jako kdyby nebyli majitelé, ale pozůstalí.
„Miloval jsem Luckyho, jako kdyby to byl můj syn,“ řekl Adam Riff The New York Times. „A oni o něm mluví, jako kdyby to bylo jen nějaké auto.“ Pohled, který mají na věc Riffovi, začíná v Americe nabírat na síle, přestože to může mít i docela bizarní výsledek: lidé začínají více brát zvířata, jako by to byli tak trochu lidé.
Podívejte se třeba na tohle: stát Michigan zvažuje zákon, podle nějž by se manželé měli při rozvodu dohodnout, kdo získá například psa a zda bývalý partner k němu bude mít umožněn přístup. Pokud ano, tak kdy.
Pokud se muž a žena nedokážou dohodnout, rozhodne o tom, kdo si odvede psa (kočku, opičku, želvičku), soudce. Udělá to na základě posudků odborníků či svědectví rodinných přátel.
Je to vlastně stejné, jako když se rozvádí manželství s dětmi. Dokonce i řešení může být obdobné: soudce klidně může zvolit střídavou péči nebo rozhodne, že páníček bude mít k psovi přístup každou sobotu a jednou v měsíci si ho může nechat i v neděli.
Myšlenka, že by se něco takového dělo kvůli zvířeti, by byla ještě před deseti lety absurdní.
Kočka není jako televize Poslední roky však přinesly nejen zesílený tlak aktivistů ze spolků na ochranu zvířat, ale také zákonodárců, právníků a právních teoretiků. Výsledek: v Americe se dramaticky mění postavení zvířat před zákonem. Ten posun připomíná skoro zemětřesení – nejde už zdaleka jen o zpřísnění trestů za krutost vůči zvířatům jako dřív: ze zvířat jsou nyní z právnického hlediska osoby s vlastními zájmy, které je třeba respektovat a chránit.
V některých případech soud dokonce vynucuje, aby zvířata mohla uplatňovat své vlastní záliby, třeba i po smrti majitele, pardon, společníka. Tak se totiž dnes páníčkům korektněji říká.
Čtyřicet amerických států jim nyní umožňuje, aby zakládali pěstounské nadace. Díky tomu před časem mohla miliardářka Leona Helmsleyová odkázat dvanáct milionů dolarů svému psovi.
Tím to však zdaleka nekončí. V některých státech mají veterináři novou povinnost hlásit policii podezření, že zvíře by mohlo být týráno. Je to úplně stejné, jako když pediatři musí nahlásit týrané dítě, které někdo přivede do ordinace.
V Tennessee soudce dokonce jmenoval právního zástupce, jenž měl hájit zájmy psa, o jehož vlastnictví se přeli jeho dva bývalí majitelé. Nové zákony a rozhodnutí působí možná někdy komicky, ale ve skutečnosti mají neskutečnou výbušnou sílu. Posouvají totiž odvěkou právní hranici mezi lidmi a zvířaty.
„Doslova tisíce let byla zvířata jen součástí osobního vlastnictví člověka,“ citoval list The Boston Globe profesora práva Davida Favreho. „Ale v posledních pěti letech vidíme, že soudy už neberou psy a kočky jako televize a počítače, protože náš vztah k nim je poněkud složitější a hlubší.“ Něco se opravdu děje. Právnické svazy ve třinácti státech mají už výbory pro zvířecí právo. A psi či kočky (ale také opičky nebo papoušci) už nejsou jen zvířata. V právnické řeči se jim také říká strana žalující, svěřenec, příjemce daru, poškozený nebo někdy také obžalovaný.
Štika nakonec prohrála Není to poprvé, co zvířata stojí před soudem na úrovni podobné lidem. Bylo to už ve středověku, byť naruby. Tehdejší spravedlnost jim přičítala odpovědnost před zákonem za jejich skutky, třeba i domnělé. Domácí zvířata, nejčastěji prasata, bývala často souzena (a popravena) za vraždu, napadení a – což je obzvlášť bizarní – za „bestiální chování“.
Takovou rovnost teď právníci nemají na mysli. Advokáti zdůrazňují, že i když jde o práva zvířat, nepoužívají argumentaci a jazyk ochránců zvířat, protože práva mají pouze lidé. Dokonce ani zvířecí právníci nechtějí strhnout železnou oponu mezi člověkem a zvířetem. Udělali to trochu jinak. Někteří přišli s tím, že zvířata by mohla být „něco mezi“ a být definována jako „city vybavený majetek“.
Zatím existuje jen hrstka zvířecích právníků, podle nichž dospěl vývoj tak daleko, že je třeba udělat radikální krok a přepsat právní postavení zvířat tak, aby se z nich staly „osobnosti nikoliv lidského původu“. Je logické, že zákony týkající se vztahu lidí k „osobnostem“ by měly být jiné než třeba k sekačce na trávu. V tomto krkolomném vyjádření je však past. Slovo „osobnost“ přibližuje zvířata lidem.
Přesně tuhle obavu sdílí i Steven Wise, přední bostonský zvířecí právník a přední teoretik v oblasti zvířecích práv: „Myšlenka, že tvorové nikoliv lidského původu mají větší hodnotu, pro niž se vyplatí jít k soudu, může vyprovokovat procesy, které by dodaly zvířatům některá práva na úrovni lidí.“ Někdy se už rozdíl mezi lidmi a zvířaty (nebo zvířaty společníky, jak říkají právníci) docela stírá. Například někteří prokurátoři požadují sestavení federální databáze lidí, kteří se dopustili týrání zvířat po vzoru pachatelů sexuálních či pedofilních zločinů.
V devíti státech mohou soudci chránit zvíře tím, že člověku vydají soudní zákaz styku s ním (znáte to z filmů: tyranskému manželovi je zakázáno se přiblížit k manželce na vzdálenost sto metrů a podobně -teď musí započíst i psa).
Všechny tyto posuny odrážejí změny v přístupu lidí ke zvířatům, kteří v nich vidí stále více členy rodiny a společníky. Jenže to vyvolává i obavy z toho, že kyvadlo se příliš vychýlí. Už se vlastně stalo.
Pokud v Americe někdo ublíží vašemu zvířeti nebo je veterináři zabijí špatnou diagnózou, máte šanci, že vám soud přiřkne velké odškodnění. Má to ironický háček: pokud se něco takového stane nějakému člověku, můžete v mnoha státech uplatňovat podobný nárok jen tehdy, když je to váš manžel, manželka, dítě nebo rodič. Pokud je to snoubenec, dívka, bratranec, nebo dokonce jen dobrý přítel, nemáte nárok. Zvířata najednou jako by byla něco více než mnozí z těch, které máte rádi.
Internetový týdeník Minnesota Lawyer k tomu podotkl: „Vzniká podivný fenomén, který povyšuje zvířata nad některé blízké lidi.“
Možná to nebude tak horké. Vzpomínáte na mrtvou štiku, kterou zastupoval u soudu v Curychu Antoine Goetschel, že. Ten proces před dvěma týdny prohrál. Ale pozor: přece jen doufá, že by soudce mohl stanovit, jak dlouho smí rybář zdolávat rybu, aby jí nezpůsobil nadměrné utrpení.
***
Nové zákony posouvají odvěkou právní hranici mezi lidmi a zvířaty. Ta jako by najednou byla něco více než mnozí z lidí, které máte rádi.
Autor: MILAN VODIČKA
Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=060&r=publicistikaa&c=1349753
