Zásluhy Josefa Fejfara o Hořice a o zvěrolékařskou osvětu

Zásluhy Josefa Fejfara o Hořice a o zvěrolékařskou osvětu

Specifické postavení mezi českými zvěrolékaři měl na přelomu 19. a 20. století zvěrolékař Josef Fejfar. V roli okresního zvěrolékaře a významného člena řady správních, kulturních a hospodářských institucí malebného podkrkonošského městečka Hořice významně přispíval k hospodářskému a kulturnímu povznesení této oblasti a pokoušel se jako první na našem území působit na majitele zvířat prostřednictvím osvětového zvěrolékařského časopisu.

Narodil se 19. září 1848 v Roztokách u Jilemnice v rodině rolníka. Reálku navštěvoval v nedalekém Trutnově, kde se dotvářelo jeho české národnostní cítění. Svědčí o tom jeho básnické vyznání z roku 1862, které jako čtrnáctiletý student tajně umístil do věže trutnovské radnice jako poselství příštím generacím. Bylo objeveno při rekonstrukci radnice v roce 1984. V něm mladičký autor, přidávající ke svému jménu přívlastek Slovan, prostými, ale upřímnými verši odsuzoval německý útlak v Podkrkonoší.

Po maturitě odešel Fejfar studovat na zvěrolékařskou školu do Vídně, kde v roce 1868 získal zvěrolékařský diplom. Vrátil se do rodného kraje a usadil se v Hořicích, kde zůstal až do konce svého života. Nejdříve pracoval jako soukromý zvěrolékař a později přijal místo smluvního zvěrolékaře u okresní samosprávy. Jeho hlavním úkolem ve funkci okresního zvěrolékaře bylo podporovat chov domácích zvířat. Pro tuto oblast byli velmi vítáni absolventi vídeňské zvěrolékařské školy, protože vysokoškolští zootechničtí zemědělští specialisté nebyli ještě k dispozici a absolventů nedávno založených středních zemědělských škol v Táboře a Libverdě bylo poskrovnu. Kromě chovatelské agendy měl okresní zvěrolékař poskytovat porady zemědělcům, ošetřovat nemocná zvířata a dohlížet na trhy se zvířaty.

Ve Fejfarově životě se od počátku úzce prolínaly odborné zvěrolékařské povinnosti s podnikatelskými a kulturně-společenskými aktivitami. Bylo to dáno i tím, že ve své funkci okresního zvěrolékaře byl neustále konfrontován se záměry a možnostmi okresní samosprávy, složené převážně ze zástupců zemědělských a obchodně průmyslových kruhů. Díky svým organizačním schopnostem se velmi brzy zapojil do práce “Hospodářsko-průmyslové jednoty”, usilující o povznesení regionu na základě rozvoje zemědělství a průmyslu. Sám se začal věnovat podnikání, když založil laboratoř, v níž vyráběl léky pro dobytek. Fejfarovo společenské postavení v Hořicích se upevnilo po zakoupení akcií místního pivovaru, v němž dokonce po dobu 23 let zastával funkci předsedy správní rady.

Jako funkcionář Jednoty se zaměřil na organizování tehdy velmi oblíbených výstav. Začal vydávat časopis “Oběžník Jednoty hospodářsko-průmyslové okresu hořického”, který vycházel mnoho let později pod názvem Žatva. Protože byl velkým milovníkem hudby, působil jako předseda místního hudebního spolku Dalibor a v roce 1881 založil hudební časopis Lyra, který dlouhou dobu redigoval.

V roce 1884 se již jako uznávaný člen místní samosprávy podílel na založení slavné hořické sochařské a kamenické školy, od níž se pak začal odvíjet umělecký věhlas města. Tato škola vycházela z místní tradice zručných mistrů kamenického řemesla, kteří po staletí využívali pro svou práci kvalitní pískovec z blízkých lomů. K absolventům hořické školy patřili později např. přední čeští sochaři J. Štursa, B. Kafka, K. Lidický, Q. Kocián a J. Wagner, kteří úspěšně reprezentovali českou kulturu na mnoha domácích i zahraničních výstavách.

Fejfarův vliv na dění v Hořicích kulminoval v letech 1907–1918, kdy vykonával funkci starosty města. Rok po jeho nástupu do čela městské samosprávy došlo při sochařské a kamenické škole k založení Galerie plastik, která postupem času přerostla v neoficiální stálou expozicí českého sochařství. Od této doby nacházela ve městě trvalé umístění některá pozoruhodná díla českých sochařů a Hořicím byl přisouzen epiteton “město kamenné krásy.”

K nejvýznamnějším hořickým plastikám patří pomník Mistra Jana Husa od Ladislava Šalouna, socha Probuzení od Jana Štursy a plastika Mrtvý Ábel od žáka a později profesora hořické školy Quido Kociána. Kociánovo sousoší s dvojicí beranů lkajících nad tělem mrtvého Ábela mohlo být Fejfarovi blízké svou “zemědělskou” symbolikou. Za nejstarší biblickou bratrovraždou můžeme vidět tragické vyústění střetu dvou odlišných způsobů života – kočovného (zosobněného chovatelem zvířat Ábelem) a usedlého (zosobněného pěstitelem kulturních rostlin Kainem).

O zvěrolékařském působení J. Fejfara podává svědectví osvětový časopis Český zvěrolékař, vydávaný s podtitulem “Pro pěstitele a milovníky zvířat poučné a zábavné zprávy ze zvěrolékařství, zdravotnictví, podkovářství, chovu zvířat a sportu veškerého” v Hořicích v letech 1891–1904. Je dodnes v úplnosti uchováván v historickém fondu knihovny Státní veterinární správy ČR v Brně na Palackého 174.

Skladba tohoto měsíčníku byla poutavá a pestrá. Na začátek byl pravidelně zařazován Fejfarův úvodní odborný článek, jenž byl většinou zaměřen na skot. Na něj navazovaly v rubrice “Na kovárně” informace o podkovářské činnosti. V oddíle “Věstník úřední” byla upozornění na důležité vyhlášky, nařízení a zákony. V části věnované sportu se nehovořilo pouze o jezdeckém a dostihovém sportu, ale propagovaly se i některé nové druhy sportovní činnosti jako jízda na kole, na lyžích, bruslení, automobilismus apod. V “Různých zprávách” se čtenář dovídal novinky z ekonomického, politického a kulturního života, které nějak souvisely se zemědělstvím. V rubrice “Rádce zvěrolékařský” poskytoval časopis rady při onemocnění domácích zvířat formou odpovědí na dotazy jednotlivých čtenářů. V inzertní části mohl každý předplatitel jednou do roka bezplatně inzerovat. V ní také vydavatel propagoval své vlastní produkty (prášky, masti, tinktury, obinadla, kostní moučky atd.) určené pro léčení a výživu zvířat. V časopise se pravidelně objevovala informace o výskytu nakažlivých nemocí v jednotlivých zemích rakouské monarchie. Obsahovou pestrost zvyšovaly i fejetony a básně, vztahující se k životu zvířat nebo k práci lidí, kteří o zvířata pečovali.

Fejfarův časopis byl určen hlavně zemědělcům – majitelům domácích zvířat, jimž poskytoval základní jednoduché rady pro svépomocné léčebné zákroky. Toto zaměření časopisu sám vlastník a redaktor zdůvodnil slovy: “Nemá každý zemědělec zvěrolékaře po ruce a nemůže se při každé maličkosti k němu o radu utíkati, však redakce je stále pohotově a obratem pošty každý dotaz, ať už se týká onemocnění zvířat, nehod, koupě a prodeje, úředních záležitostí, právních rad a jiných věcí, zodpovídá.”

Prostřednictvím zvěrolékařské osvěty chtěl Fejfar především podpořit národnostní, vzdělanostní i ekonomickou emancipaci českého rolníka, jak mu to v té době ukládala funkce samosprávného okresního zvěrolékaře. Tím se však dostával do ideového konfliktu s většinou příslušníků zvěrolékařské profese, kteří na přelomu 19. a 20. století kladli na první místo ochranu zvěrolékařské činnosti před nekvalifikovanou konkurencí lidových léčitelů a před laickými léčitelskými postupy samotných vlastníků zvířat. Na rozdíl od Fejfarova časopisu začal zájmy zvěrolékařské profese od roku 1894 podporovat v pořadí druhý český zvěrolékařský časopis, vydávaný v Tišnově zvěrolékařem Josefem Tauferem pod názvem Zvěrolékařské rozhledy. Tauferův časopis považujeme za skutečného předchůdce dnešního českého odborného veterinárního časopisectví, kdežto ve Fejfarově hořickém periodiku spatřujeme pouhé doznívání obrozenecké osvětové zemědělské tradice.

Josef Fejfar tak zůstane v historii zapsán jako zanícený a úspěšný bojovník za ekonomické a kulturní povznesení českého etnika na pomezí poněmčelého Podkrkonoší českého Polabí a jako významná osobnost města Hořic.

PhDr. Jiří Šindlář, Ph.D.