MVDr. Přemysl Šudák Pokračovaní z minulého čísla
Řeznictví, to byly zase jenom garáže otevřené na ulici, a před dveřmi ležely usekané hlavy zvířat, jejichž maso se ten den prodávalo. Když jsem vstoupil do krámu, majitel mě srdečně přivítal a na znamení své hygienické vyspělosti popadl insekticidní sprej, postříkal veškeré maso tím svinstvem a tvářil se pyšně… To už jsem většinou v panice prchal do auta. Daleko zajímavější byly výjezdy k nomádům za účelem kurativy a prevence (očkování, odčervování). Nomádi žijí ve stanech ve stepi a chovají stáda ovcí a koz. Říkalo se, že chudou rodinu uživí dvěstěhlavé stádo ovcí. Ti bohatší jich mají mnohonásobně víc. Existují i nomádi, kteří jen pasou stáda bohatým majitelům za mzdu. Každopádně, návštěva takové rodiny je zážitek. Po předchozím kontaktu pro mne přijel brzy ráno k domku nějaký archaický kamion, nasedl jsem a vyrazili jsme do pouště neznámo kam. Samozřejmě pistou, takže po hodině cestování jsem byl už pořádně roztřesený a nevěděl, jak si sednout.
Vždycky jsem obdivoval řidičův smysl pro orientaci. V poušti zdánlivě nejsou žádné orientační body, jednotlivé pisty se sbíhají a rozbíhají, ale nikdy jsem neviděl, že by byť jen na chvíli zaváhal. Zažil jsem i mnoho kuriózních situací. Jednou mi pastevci u čaje vysvětlovali, že tam mají zvláštní onemocnění ovcí, a použili domorodý výraz pro anthrax. Vysvětloval jsem, že se jedná nejspíš o enterotoxemii, že při anthraxu je mnohonásobně zvětšená slezina, krev se nesráží atd… Jeden chlapík odběhl a asi za deset minut mi přinesl v holých rukách ukázat obrovskou ovčí slezinu, ze které ještě kapala krev… Občas bylo možné setkat se s neštovicemi ovcí a koz, též jsem řešil enzootické rozšíření brucelózy ovcí u několika stád jednoho majitele. U nomádů se jednotlivé případy onemocnění neléčí, kromě koní, kteří jsou pro domorodce symbolem společenského postavení.
S příjezdem rodiny jsem našel klid a získal na společenské prestiži. Manželka se starala o obě dcery a vyučovala je doma podle běžných školních osnov. V létě jsme jezdívali pravidelně k moři, kde jsme se setkávali s několika českými známými. Měli jsme to ze všech nejdál, takže jsme si víkendových pobytů patřičně vážili. Mimo sezónu jsme občas navštěvovali známé kolegy, rozeseté v různých částech Alžírska a využívali návštěv k poznávání této druhé největší africké země. Při návštěvách se sedávalo většinou až do rána a popíjelo se výborné alžírské červené víno. V naší wilaye (El Bayadh) bylo zakázáno prodávat jakékoli alkoholické nápoje. Proto jsme museli nakupovat víno během cest. K nejbližšímu obchodu s vínem jsem měl čtyři sta padesát kilometrů, takže jsem se časem propracoval k dvěma cinkajícím cestovním bedýnkám. K poznání toho, že v Africe Evropu nenajdeš, se člověk dopracuje brzy. Ale k praktickému využití tohoto poznatku se někdo nedostane ani za ty tři roky pobytu. Pro mě osobně to znamenalo obrátit svoje zájmy ještě více na jih a hledat v Alžírsku to, co je i tam exotické. Například sopečné pohoří Hoggar na jižní hranici s Nigerem s tajemným městem Touaregů – Tammanrassetem. Tam jsme se dostali letecky, protože vzdálenost Tammanrassetu od hlavního města Alžíru je zhruba stejná jako vzdálenost Alžír – Praha. A procestovali jsme Hoggar půjčeným terénním autem. Nebo pohoří Tassili s nádhernými prehistorickými kresbami na skalách. Tyto kresby se ojediněle vyskytovaly i v okolí El-Abiodhu, takže časem jsem sloužil jako průvodce pro známé, kteří přijeli na návštěvu. Velice kuriózní je takzvané pětiměstí kolem pouštního města Ghardaia, kde v oázách se statisíci palem sídlí uzavřené společenství náboženských odštěpenců – Mozabitů. Ti se vdávají a žení pouze mezi sebou a zabraňují tak akomodaci cizinců do komunity. Na území Alžírska je také několik význačných památek z doby římské kolonizace, například Djamila – ruiny římslého města s amfi teátrem. Během tříletého pobytu jsem se v Alžírsku seznámil s několika výbornými lidmi, a některá tato přátelství přetrvávají dodnes. Alžířané jsou velice pohostinní a i když jsou částečně svázáni dodržováním náboženských pravidel, pozvou nejbližší přátele i k sobě do rodiny. Velmi mě dojalo chování prostých nomádů, kteří mi v období ramadánu, kdy se musí celý den postit, vystrojili bohatý oběd. Pokoušel jsem se odmítnout, ale prostě se mi to nepodařilo. Na konci expertizy nás postihla nepříjemná událost. Celá rodina, mimo nejmladší dcery, onemocněla infekční žloutenkou. Průběh nemoci byl velice těžký, nicméně staral se o nás jeden český kolega a na Vánoce jsem požádal o dovolenou a odletěli jsme domů. Po třech nedělích pobytu doma, kdy jsem místo rekonvalescence běhal po úřadech a vyřizoval blížící se konec expertizy (scházely mi tři měsíce) jsem zkolaboval a v nemocnici mi zjistili hrozivé hodnoty jaterních enzymů. Byl jsem hospitalizovám v Brně na infekčním oddělení a lékaři kolem mě chodili po špičkách (infekce z Afriky!). Až se potvrdila diagnóza – relaps infekční hepatitidy typu A, trochu se vše uvolnilo. Přesto jsem si poležel v nemocnici šest týdnů a pak ještě pár týdnů doma. Takže do Alžírska jsem odjel už jenom ofi ciálně uzavřít svůj pobyt, rozloučit se s přáteli a odvézt věci, které se za tři roky nahromadí v domácnosti.
Přes tento konec vzpomínáme na celý pobyt a všechny průšvihy těch tří let velice dobře. Splnil jsem si velký sen, podařilo se mi vycestovat, stát se v cizině „soukromým“ veterinářem a postarat se v exotickém prostředí o rodinu. Projeli jsme o dovolených velkou část západní Evropy, o čemž se v té době většině mých kolegů mohlo jenom zdát. Na to ale také padla značná část vydělaných finančních prostředků, takže naštěstí se z nás žádní zbohatlíci nestali. Pokračoval jsem ve stejné profesi, ve stejném postavení a na stejném místě, ze kterého jsem před třemi lety odjel. Pouze bohatší o zažitky a zkušenosti a pár dobrých kamarádů.
|