Zlatá promoce na Univerzitě veterinárního lékařství v Košicích

Zlatá promoce na Univerzitě veterinárního lékařství v Košicích

Univerzita veterinárního lékařství v Košicích založila tradici, při které jsou absolventům školy, kteří ukončili studium před 50 roky, odevzdávány „zlaté diplomy“. Letošní „zlaté promoce“ v pořadí již čtvrté, se konaly dne 12. 9. 2008 v 10 hod. v pavilonu morfologických disciplín v jubilejním 60. roku od založení školy.

Slavnostní akt v taláru se všemi insigniemi zahájil rektor prof. MVDr. E. Pilipčinec, PhD. Promotorem byl prof. MVDr. J. Kočiš, CSc., v rektorské suitě byla prorektorka prof. MVDr. J. Mojžišová, PhD., prorektorka prof. MVDr. A. Ondrušovičová, PhD., a dále ještě 5 – 6 členů vědecké rady.

Z celkového počtu 95 promovaných zvěrolékařů a zvěrolékařek v roce 1958 již nežije asi 50; z žijících 45 se přihlásilo 22, aby nakonec před promotora předstoupilo 18. Za jubilanty poděkoval doc. MVDr. V. Beňo, CSc. V příhovoru pana rektora odznělo díkuvzdání všem jubilantům za dosažené pracovní výsledky při rozvoji veterinární činnosti jak doma na Slovensku, tak i v Čechách a na Moravě, resp. kdekoliv jinde v zahraničí. Současně pozval všechny jubilanty i jejich rodinné příslušníky na slavnostní oběd na škole, který sám honoroval. Jubilejní promoce byly ukončeny státní hymnou.

Na tomto místě bych rád zdůraznil, co předcházelo v padesátých letech na samotném začátku školy, tehdy ještě Veterinární fakultě Vysoké školy zemědělské v Nitře. Tato fakulta představovala „kotvu – symbol naděje“!

Škola se hluboko zapsala do historie zvláště studentů z Čech a Moravy, kteří v čase totalitního bezpráví neměli pro svůj třídní původ žádnou šanci se na vysokou školu kdekoliv jinde dostat. Tato dnešní univerzita umožnila několika stovkám těchto deklasovaných mladých lidí výborné studium s možností pozdějšího zařazení se do společnosti s budováním socialismu, tak jak bylo profanováno.

V našem prvním ročníku nastupovalo 201 studentů, z kterých byla čtvrtina z historických zemí. V průběhu studia jich asi 20 přestoupilo na VF do Brna. Ke státním závěrečným zkouškám postoupilo 92 studentů, z kterých 62 obhajovalo diplomové práce a 30 studentů podalo kompilační práce písemné.

V průběhu studia bylo v každém ročníku, podobně jako i na jiných vysokých školách „nasazeno“ okolo 20 studentů – tzv. přípravkářů, kterým KSČ umožnila během jednoho roku postavit se na úroveň těm, kteří včetně studia latiny, od tercie počínaje, studovali gymnázium osm roků. Tito přípravkáři dělnických rychlokurzů měli ale povinnost straně a vládě hlavně dělat politický dozor v ročníku a také trochu studovat. K těmto potom byli ještě agitováni pro spolupráci s StB další. Kolik jich agitaci podepsalo nevím, znám jen jednoho, co nepodepsal a na „zlatou promoci“ z Jabkenic do Košic přijel – MVDr. Karel Schneider. Ten měl již za sebou dva roky ve výrobě, kde v Kladenských hutích pracoval u pecí, jednom z úseků nejtěžších. Na ilustraci, kteří studenti patřili k celé skupině s původem „nedělnickým a nerolnickým“, uvedu další; MVDr., Dr. Med. Vet. J. Sulma z Karlových Varů, polosirotek, jehož otec byl sestřelen jako letec na západní frontě. Další smutný osud měl za sebou MVDr. J. Végh, ze slovensko-maďarského pohraničí, který jako 18letý maďarský voják strávil šest roků v ruském zajetí.

Ani můj osud nebyl výjimkou; též polosirotek, otec JUDr., přednosta okresního soudu v Bělé pod Bezdězem, zemřel 1945. První rok po maturitě jsem se aktivně zapojil jako pomocný dělník na pile. Protože jsem dokázal překračovat pracovní normu přes 100 %, získal jsem „údernickou knížku“ kterou jsem předkládal s přihláškou na vysokou školu. Druhý rok jsem pracoval jako laborant v KHEZ v Karlových Varech. I tak, svůj třídní buržoázní původ již mně nikdo nikdy nevzal.

Ukončením závěrečné zkoušky a promocemi jsme získali podle tehdejšího vládního nařízení č. 60/1953 Sb. ze dne 24. července 1953 a podle vyhlášky Ministerstva vysokých škol ze dne 3. srpna 1953 na základě rozhodnutí zkušební komise vysokoškolskou kvalifikaci „promovaný veterinární lékař“.

Dne 30. března 1958 se konala v Košicích v pořadí čtvrtá promoce.

I dnes za půl století může se tato škola pyšnit poněkud výjimečným postavením. Každým rokem přichází do Košic dostudovat počátkem klinických předmětů skupina studentů z Izraele, podobně jako někteří ze Západu. Vystudoval zde MVDr. D. Bajtay, dnes důstojník Bundeswehru, již dvakrát nasazený účastník německé mise v Afganistanu. V praxi pro malá zvířata u svého otce v Mönchengladbachu po získání německé aprobace pracuje košická studentka MVDr. S. Piliarová. Ještě když jsem inzeroval prodej své praxe v Německu, představila se mně mezi zájemci doktorka, začínající studium v anglickém jazyku na Univerzitě veterinárního lékařství v Košicích. Později přestoupila po získání pořadí na veterinu do Berlína, kde také dostudovala.

Závěrem bych rád vzpomněl, že tohoto jistě krásného a dojemného aktu nemohl jsem se ze zdravotních důvodů zúčastnit. Svoji omluvenku formou LAUDATIO, kterou jsem včas na školu poslal, dovoluji si připojit.

Vážená magnificence, pane rektore,
vážené a milé kolegyně a kolegové,
dovolte mně, abych při dnešním vzácném jubileu vyslovil své laudatio naší alma mater za to, že v letech nejtěžšího totalitního režimu mohla nám dát skvělou výuku, kterou každý jeden z nás bez rozdílu, dokázal stoprocentně realizovat na svém příštím pracovišti. Dosáhli jsme titul „promovaný veterinární lékař“ (p. v. l.); moje skromné poděkování patří i za to, že jsem mohl na této škole na katedře porovnávací fyziologie ve funkci odb. asistenta 15 roků pracovat.

Na naší výuce se podílela celá plejáda mladých ambiciozních učitelů, kteří nám dokázali dát na přednáškách ty nejnovější a nejlepší, v tom čase dostupné poznatky. Byli to učitelé bez akademických hodností až na jednoho profesora (prof. MVDr. J. Hovorka) a jednoho doc. MVDr. Ing. A. Kaldy; ostatní ve skromném počtu tzv. zástupci docentů (z. doc.). Dnes opuncovaný třicetiletou emigrací, rád bych vzpomenul jednoho, který již v r. 1967 dosáhl světové renomé pedagoga, prof. MVDr. Petra Popesku, DrSc.

Rád se podělím s vámi o mnou prožitý zážitek, když v USA na Univ. of Calif. v Davise přišel do auditoria profesor, v ruce anglický překlad Popeskové Anatomie, knihu zvedl nad hlavu a řekl „doporučuji vám vřele pro další studium“. A také podobně i když trochu jinak za 20 roků později na Tierärztliche Hochschule v Hannoveru v B. R. D. To již bylo po smrti profesora Popesku, pedagog doporučuje třetí německé vydání. Ten svůj prožitý pocit bych slovami nedokázal dost dobře vyjádřit.

K výuce patří jako ruka v ruce též výzkum; ten byl v letech 1960 existence naší školy ještě v plenkách s velkým odstupem za výzkumem polo a profesionálním, na kterém se podílela celá řada studentů. Je jedno, zda na univerzitách státních či soukromých, jako byla v ranku amerických škol za Harwardem na čtvrtém místě, Univ. of Chicago (Zvěrokruh 6, 2008, 20). V r. 1972, 70leté existence školy tam pracovalo 28 laureátů Nobelových cen s knihovnou v tom čase okolo 6 mil. svazků. Na této škole jako samostatný vědecký pracovník (3,5 r.) jsem si sám zodpověděl otázku, čím byla tato kvalita výzkumu podmíněna a rád tuto vždy dávám dále. Na této škole Univ. of Chicago v kteroukoliv noční hodinu byla prosvícena 1/3 všech oken kampusu a za nimi nonstop až do ranních hodin aktivní pohyb. Univ. of California v Davise, zde jsem byl jeden a půl roku blízkým spolupracovníkem objevitele jednoho z gonadotropních hormonů PMSG, prof. H. H. Cola (Endocrinology 90, 6, 1519- 1632, 1972). Na této státní univerzitě, kde společně na jejích 11 kampusech pracovalo „jen“ pět laureátů Nobelových cen, tam v noci svítila sotva 1/10 oken. Tierärztliche Hochschule Hannover a Landwitschaftliche Hochschule ve Stuttgartu, také několik rozsvícených k spočítání na jedné ruce oken.

Po svém návratu z USA působil jsem na katedře vet. disciplín VŠZ v Praze. V roce 1979 získal jsem cenu Slov. Lékařské společnosti za nejlepší publikaci roku (Čas. lék. čes., 118, 1979, č. 42). A tam na VSŽ byla nejsmutnější zástavka mé pedagogické kariéry. Okolo 22.15 hod. zaklepal na dveře člen závodní stráže a slušně mně oznámil: „Soudruhu, když během pěti až deseti minut nezhasnete a neodejdete, tak vás musím dát do hlášení, které ráno odevzdávám soudruhu rektorovi!“

Porozuměl jsem a asi během měsíce s jedním kufrem a manželkou jsem se zúčastnil ještě Workshopu v Coppenhagenu v Dánsku, odkud jsem emigroval do Západního Německa. Tam po získaní německé veterinární aprobace jsem si otevřel soukromou ordinaci, ve které jsem působil 20 let, až do své repatriace v roce 2005.

Závěrem svého expozé přeji alma mater tu nejrovnější a nadále stoupající přímou a úspěšnou tendenci, bez sebemenších sinusovek, které život také přináší. Vám, milé kolegyně a kolegové, moji drazí přátelé, velmi zdravou a krásnou starobu s upřímným „Dovidenia“.

Stále váš

Doc. MVDr. Lubomír Itze, CSc.