Znovu otevřená otázka: povinnost komor

Znovu otevřená otázka: povinnost komor

S prezidentem Karlem Danielem o velkých tématech

Vzhledem k současné politizaci i malých témat a především při – i řadu let po změně společenského systému – dosud nesmírně silné roli úřední byrokracie v Čechách, nemyslím, že jde o vývoj, který bych si přál.

Uvažoval jste o nějaké integraci českého veterinárního systému do toho evropského? Jak by to pak vypadalo, kdyby se změnila povinnost členství?

Neexistuje jednotný evropský model a kdyby proběhla širší privatizace hygieny potravin, dalo by se říct, že ”veterinární systém” v Čechách je standardním systémem s některými lokálními odlišnostmi. Se stejnými problémy jako kdekoliv jinde. Kompetentní autority, ať již komory nebo univerzity nebo státní orgány, již komunikují mezi sebou za standardních procedur. Svědčí o tom i proud migrujících – zejména mladých – kolegů mezi námi, Slovenskem, Británií, Irskem a dalšími státy, za celkem jasně daných pravidel a bez byrokratických překážek ze strany komor.

Samozřejmě vzniknou-li politické tlaky na okleštění pravomocí profesních asociací svobodných povolání, lze protiargumentovat případnými vícenáklady pro stát, neexistencí ”cechovního” či diskriminačního postupu při vstupu do povolání, úrovní disciplinárních procesů prováděných kolegy, kteří sami znají chod praktické veterinární činnosti, a myslím, že i v současné době bezproblémovou spoluprací se státními orgány (ÚOHS, MŠMT, SVS …) i veterinárními vzdělávacími institucemi.

Jak se v této věci zařídily cizozemské komorové protějšky? Co by to veterinární profesi v Česku přineslo, co by to dalo jiným zúčastněným?

V některých zemích, včetně Čech, kombinuje profesní asociace zmíněnou roli “statutární” – funkci v zájmu veřejnosti – a roli ”odborovou” – funkci v zájmu veterinárních lékařů. Tyto role musí při definici jednotlivých aktivit být pečlivě zvažovány, pokud nemá dojít ke znevěrohodnění jedné nebo druhé z nich. Má-li v případě nepovinného členství být udržena šířka členské základny, samozřejmě je nezbytná akcentace role druhé a zvýšení atraktivity členství v komoře pro její kořenové členy.

Jaké hodnoty tedy komora může nabídnout, aby se členská základna nerozprchla? Nějaké varovné příznaky se projevují už teď, například “komorní” průběh říjnového sněmu.

Nízký počet členů na sněmu mi nevadí. Říká mi, že nejsou aktuálně společná velká témata, která by lidi zvedla ze židlí…

V Komoře by při nepovinném členství zůstali ti, kteří by chtěli spolurozhodovat, účastnit se dění nebo někteří čistě ze setrvačnosti, než by jim došlo, že povinně příspěvky platit nemusí.

Veterinární lékaře při vstupu do povolání by registrovala škola nebo státní správa, disciplinární pravomoci by převzaly částečně Krajské veterinární správy a částečně civilní soudy.

Vzdělávání by řídila škola, která by bezesporu uvítala možnost povinného kontinuálního vzdělávání i pro soukromé veterinární lékaře. Že by se při nich omílalo to, co většina z nich slyšela na alma mater již před dvaceti lety, by nikomu nemohlo vadit, protože by se vyvíjela činnost a stavěla curricula na základě akademické svobody. Pro vzdělávací instituce by nadále bylo podstatné množství materiálu, který dostane na zpracování – podle toho jsou koneckonců financované – více, než jestli jsou jejich produkty – absolventi – vůbec potřeba nebo jestli jsou prakticky použitelní.

Z KVL by se stala zájmová organizace – něco jako SČSP nebo dnešní Asociace veterinárních lékařů – než by postupně okleštila činnost, jednou ročně se sešla, aby zavzpomínala na krásné doby minulé a rovněž postupně zhynula na úbytě.

Je jasné, že veterinární komoře její členové vyčítají vysoké příspěvky (patří k nejvyšším českým komorovým příspěvkům). Co tedy běžný člen za své peníze dostane? Co získal například v loňském hubeném roce, kdy – jak sám říkáte – nezněla žádná “velká témata”? A co může získat v letech tučných, kdy velké věci budou na programu?

Členské příspěvky KVL nejsou ani absolutně ani relativně nejvyšší mezi komorami v Čechách a ani mezi veterinárními komorami v sousedních zemích.

Člen veterinární profese za svoje příspěvky – výkupné, chcete-li hyperbolu – dostane formální právo patřit do skupiny osob vykonávajících “svobodné povolání”. Je regulován vlastní profesní skupinou, dostane určitou obhajobu liberálního prostředí pro vlastní výkon povolání, dostane právo volit a být volen v rámci profesní asociace a dostane možnost maličko výhodnější účasti na některých akcích kontinuálního vzdělávání. Pokud projeví zájem, dostane možnost formální specializace v určitém oboru. Kdo kromě výhodnějšího pojištění očekává ještě vatovaný kabát na zimu nebo příspěvek na dovolenou z FKSP, bude zklamán.

Rozlišení “velkých” a “malých” témat je i otázkou perspektivy pohledu. To, co mě momentálně trápí nebo obtěžuje, je pro mě jako individuálního člena aktuálně samozřejmě tématem velkým nebo největším.

Ale to bych se oklikou zase vrátil k obrovské byrokratizaci podnikatelského prostředí nejen veterinárních lékařů, vztahům se zákazníky či kolegy ve státní službě, platební morálce zemědělských zákazníků. Dovedu si představit ještě desítky “větších” či “menších” témat a nekonečný článek dále.

Abychom nemluvili jen v materiální rovině, nač by členové například mohli být hrdí, když se říká, že komorové členství je otázkou cti, či prestiže? V čem je veterinární Komora prestižní?

Pokud má Komora povinné členství, statutární funkce a je kompetentní autoritou pro vstup do profese v Čechách, nelze reflektovat její obraz v kategoriích “prestižního klubu”. Obávám se, že povinné členství nemůže ani být pro většinu členů otázkou cti či prestiže. Je to zákonem stanovená nutnost. Nakolik cítí jednotliví členové svoje povolání jako prestižní – to je jejich subjektivní pocit. Stejně jako jejich subjektivní pocit úspěchu nebo neúspěchu, spokojenosti nebo nespokojenosti.

Nenacházíte určitou disproporci i v komorových stanovách? Například zastaralé úřední postupy? Porady, podobné komisním schůzím, přece zvládají dnešní firmy elektronicky, tedy levně a rychle.

Troufnu si podotknout, že například revizní komise i čestná rada Komory i při zmíněných starobylých a rutinních postupech dovedou řešit disciplinární záležitosti podstatně rychleji než civilní soudy.

Při podrobnějším pohledu na výdajové položky Komory a při porovnání situace dnes se situací v době před pěti či sedmi lety, je zřejmé, že elektronická komunikace uspořila – a to nejen Komoře – slušné položky.

Nedovedu si ale představit zasedání senátu čestné rady jinak než za fyzické přítomnosti zástupců senátu, revizní komise a žalovaného. Na druhé straně množství diskusí k bodům jednání představenstva se dnes děje elektronickou poštou a je představitelné i jednání pracovních komisí představenstva jako telekonference.

Kdy se toto stane rutinou, záleží ale na zúčastněných. Technicky to není složité.

Co přináší českým veterinářům spolupráce s Evropskou veterinární federací (FVE)? Co jste v české Komoře například zavedli podle nějakého evropského vzoru?

Musím vás opět zklamat. V regulaci veterinární profese neexistuje jednotný evropský vzor. Existuje pouze řada národních příkladů podle jednotlivých zemí Unie. Některé z nich jsou příkladem dobrým, jinde si často říkám: “toto už máme naštěstí za sebou”. To druhé platí nezřídka i v případě takzvaných “původních” členských zemí.

Budete v nyní v evropských volbách kandidovat do představenstva FVE? Jak vypadá představenstvo FVE?

Předsednictvo FVE se skládá ze čtyř viceprezidentů a jednoho prezidenta, kteří jsou voleni na dobu dvou let.

Nemám v úmyslu letos kandidovat ani do předsednictva Evropské veterinární federace ani do předsednictva Unie praktických veterinářů (UEVP). Mezinárodní agendou FVE či UEVP se dnes už zabývám dvanáct let. Proto si pamatuji nejen “co” a “kdy”, ale vesměs i “proč” a “kdo”.

Ke zřetelnému objasnění českého pohledu a názorů není dnes zapotřebí formálního “křesla” a další časově náročné funkce.

Neměli by se nejen čeští ale i evropští veterináři více zapojit do řešení některých globálních světových problémů? Například pomoci s řešením světového hladu nebo ekologických katastrof?

Globalizace je více než politická či filozofická kategorie, civilizační jev, umožněný rozvojem komunikace a dopravních sítí. Jsem přesvědčen, že většina globálních světových problémů je souhrnem a mozaikou větších nebo menších, vesměs lokálně definovatelných, záležitostí. Ať již jde v této souvislosti o odlesňování Amazonie, devastaci povrchovou těžbou nebo kmenové, územní, teroristické nebo válečné konflikty.

Připustíme-li filozofii “globálních řešení” obávám se, že jsme jen krůček od filozofie orwelovského “velkého bratra” či “světového četníka”.

A to v každém případě, pokud by – třeba i z pudu sebezáchovy – nastala nutnost prosazovat “globální opatření” efektivně. O pandemii hladu zatím nemám informace. Ale mám informace o obrovském nárůstu zemědělské produktivity na straně jedné a ochranářských opatřeních bez racionality na straně druhé. To jsme se ale ocitli v politice.

Globální “veterinární hřiště” dnes řeší spíše záležitosti související s transkontinentálními přesuny zvířat a produktů živočišného původu, ekvivalencí veterinárního vzdělávání a možnostmi profesních výměn, ekvivalencí welfare standardů, které prodražují živočišnou výrobu v rozvinutějších částech světa.

V této souvislosti je zajímavé rovněž zahájení diskusí o propojení regionálních veterinárních asociací jako evropská FVE, asijská FAVA či americká PANVET – na půdě Světové veterinární asociace (WVA).

MVDr. Pavla Hobstová