Zpověď veterinárního lékaře

Miloš Borkovec

Opět Alžír, ale jinýma očima a z jiného pera

A bylo to. Pak asi za dva roky, při zkoušce z histologie a embryologie mně pan prof. Kolda dal otázku:

„Řekněte mně, co víte o vývoji zubů u žraloka.“

Ale něco málo jsem věděl, už si moc nevzpomínám, už je to 65 roků. Ektoderm se snad setkával s entodermem a vytvářel zuby.

„No, bylo to slabé, dám vám druhou otázku – anomálie placenty u klokana.“

Nevěděl jsem nic a nevím doposud. A už jsem vyletěl. Mého bratra postihl stejný osud. Ale napodruhé jsme oba zkoušku udělali.

Budoucnost začínala slibně. Letní prázdniny 1946, svaz vysokoškolského studentstva pořádal mezinárodní výměnnou akci studentů. Poprvé jsme se s bratrem dostali za hranice do Dánska, Norska, Švédska. O rok později, v roce 47, bratr zorganizoval reklamně–propagační cestu do Anglie na motocyklech ČZ – 125 ccm. Přijeli jsme do Anglie do mezinárodního tábora vysokoškoláků a pracovali dva měsíce v zemědělství. Po zpáteční cestě, zase přes Francii, Švýcarsko a Německo, jsme napsali článek do tehdejšího časopisu Svět motorů a přiložili fotografi e. Pak ale přišel únor 1948, doba nejistoty a následné prověrky. Mne prověřoval komunista Ondrej Mačička a vyloučil mne ze školy, protože jsme prý v časopise Svět motorů obdivovali západní způsob života. Mého bratra postihl stejný osud.

Ale díky intervenci paní Bečkové, vdovy po prof. Bečkovi, profesoru chemie, který zahynul v koncentračním táboře za nacismu, jsme mohli pokračovat ve studiu.

V roce 1951 jsem nastoupil jako veterinární lékař ve Svitavách. Tam jsem provedl rumenotomii a v novinách o tom byl dlouhý článek, že veterinář vyoperoval hřebík z bachoru krávy. V roce 1952 se část naší rodiny dostala do potíží s STB, s následnými tresty 7 až 20 roků vězení. Mne zachránil ten článek v novinách. Ale zůstal jsem černá ovce. Následovaly dva roky vojny a pak práce na Malé Hané, až do roku 1964. Objevila se možnost přihlásit se na práci v Alžírsku. Ihned jsme se přihlásili spolu s mým bratrem. První skupina našich veterinářů odjela beze mne. Kádrově jsem neuspěl. Ale jeden náš kolega v Alžírsku to psychicky nevydržel a vrátil se. Alžírská strana žádala ihned náhradu. Nikoho honem neměli, a tak jsem se tam přece dostal. Do Velké Kabylie. Můj úplně první případ – přišel chovatel, že má „buriko“ (bourricot) malade. Říkám:

„Vezmu tašku na ošetření a hned jdu s vámi.“

Vytáhli jsme kravku na slunko, pomalounku, velmi pomalounku jsem dával infuzi kalcia. Spousta přihlížejících viděla krávu mrtvou, ale cítil jsem, že začíná reagovat. A opravdu, za půl hodiny přihlížející domorodci viděli, že kráva začíná dýchat. Pro nás veterináře je to banální záležitost, ale pro domorodce něco neuvěřitelného, skoro zázrak. Pro mne zadostiučinění. Bylo to asi nejkrásnější údobí mého života.

Jindy přijeli tři mladí lidé, perfektně oblečení, vytáhli z auta psa, německého ovčáka, krásného a povídají:

„Bydlíme v Dellys, u moře a náš pes sežral pečenou rybu a kost se mu zapíchla do krku. Prosím, vytáhněte mu ji.“

Moc se mi do toho nechtělo. Tak psa pozoruji – sliny mu kapají z huby, oči divné. Říkám:

„Je to vzteklina. Ihned psa utratit, zastřelit!“

Jiný případ. Před naším domem zastavil malý náklaďák. Na ložné ploše jalovička a celá rodina toho chovatele. Povídá:

„Pěstujeme a prodáváme melouny. Ale ty malé dáváme dobytku. Jeden malý melounek však zůstal v jícnu jalovičky. Snažil jsem se ho vytáhnout, ale mám moc velkou ruku. Zkoušela to má manželka, ale i ta má moc silnou ruku. Tak zkoušely mé dcery. Celkem šest lidí se o to marně pokoušelo. Jalovička slinila. Ale byla to zase vzteklina. Ihned jsem všechny poslal do nemocnice, jalovičku utratit.

Vzteklinu přenáší hlavně šakal. Ministerstvo zemědělství proto přinutilo veterináře likvidovat šakaly. Dostal jsem 1 l koncentrovaného roztoku strychninu. Obec zakoupila staré osly. Musel jsem rychle velkou stříkačkou injikovat do jugulárky roztok strychninu. Osel ihned padl, ale možná, že srdce několikrát zatlouklo a rozeslalo jed do těla. Pak napíchat zbytek roztoku do masa. Později v okruhu 100 metrů bylo nalezeno přes 40 mrtvých šakalů.

Nejbližší kolega veterinář byl můj bratr v městě Orléansville – El Asnam, brána Sahary, vzdáleném asi 300 km. Dvakrát musel podstoupit vakcinaci proti vzteklině. Po dobu 15 nebo 20 dní, jedna injekce denně do břicha. Píchal si to sám.

V mé oblasti velké skoro jak, Morava hynulo mnoho dobytka na sněť šelestivou. Dobytek se pásl, ale když tráva uschla, trochu zeleně zůstalo jen podél toků řek a potoků. Avšak v předešlých letech zvířata uhynulá na sněť házeli chovatelé do řek. Spory infi kovaly břehy, a tak to pokračovalo a hynulo. Podle instrukcí Pasteurova institutu byla zorganizována vakcinace. Každé dvě hodiny sraz na jiném místě. Fungovalo to perfektně. Často to byl boj s polodivokými zvířaty, kde pomáhalo jen laso. A tak celé dny, každé dvě hodiny, létání z jednoho místa k druhému a pozoruji domorodce, jak klidně sedí, zahaleni do „kašabije“, vlněného přehozu přes šaty, opřeni zády o sluncem vyhřátou skálu a povídají si. Nutí mne to k otázce – kdo je filozof a kdo je blázen?

Jednou přijede osobní auto Peugeot 203. Vytáhli ze zadního sedadla oslici. Porod. Nešlo to. Zavezli jsme oslici na naši zahradu a po chvilce vytáhli oslátko, malé, živé. Nepopisuji to pro ten úkon. Ale koho by napadlo vmačkat oslici na zadní sedadlo, lehnout si na ni a držet hlavu a nohy, aby nerozbila okna. Pak zase klidně odjeli.

Plemenné býky prodávají všude jen nejlepší chovatelé. Moc jsem toho viděl a moc jsem se naučil. To byla skutečná škola do života. Poznal jsem spoustu nejlepších chovů skotu.

Pak přišel srpen 68. Později se upálil Jan Palach. Co teď? Vrátit se do komunistické klece?

Mého otce zatklo gestapo za protektorátu, v roce 1952 můj tchán dostal sedm roků a byl v koncentráku v uranových dolech. Rozhodli jsme se, že pojedeme do Kanady. Museli jsme projít dvoudenní zkouškou v „Immigration offi ce“ v Paříži. Velmi krátce jsem pracoval v Montrealu, na jatkách. Ale to se mi vůbec nelíbilo, přestože všechny podmínky byly velmi příznivé. Potřeboval jsem přírodu a lesy.

Vrátil jsem se a usadili jsme se ve Švýcarsku. Švýcaři se k nám chovali perfektně. Abych mohl pracovat jako soukromý veterinář, musel jsem nejprve udělat federální maturitu. To byla podmínka, abych se mohl přihlásit na veterinární fakultu. Nemusel jsem chodit na přednášky, ale musel dělat všechny zkoušky ze všech předmětů. Musel jsem jet do Bernu 56x, 7000 km, a přitom se starat o obvod a v noci se připravovat na další zkoušky. Vše dobře dopadlo. Postavili jsme si dům v nadmořské výšce 1030 m. První léta jsme byli zavaleni spoustou sněhu, dva metry, ale zvykli jsme si. Bavil mne soustavný boj se sněhem. Máme kouzelný rozhled dolů na jezero a v pozadí Alpy. Celý řetěz od Eigeru, přes Mőnch, Jungfrau až po Mont Blanc.

Je zde čistě chovatelská oblast, spousty skotu, který se pase od jara do listopadu. Vysoká produkce mléka, i přes 50 litrů denně. Dvě až tři poporodní parézy denně, potřeba gynekologických ošetření, těžké porody, císařské řezy, někdy dva za noc. Rodila se moc velká telata. Rekord jsem měl po císařském řezu – hmotnost telete 96 kg. Pak teprve začali jejich simmentalskou rasu křížit s rasou red holštýn, která podstatně snížila hmotnost telat a ještě zlepšila dojivost. Učil jsem také na zemědělské škole, osm hodin týdně.

Jednou v zimě telefonuje chovatel v horách:

„Přijeďte, prosím, ale v 10 hodin ráno.“

Divím se, proč chce v 10 hodin? Jedu tedy na těch 10 hod. a už rozumím. Cestu k farmě otevřela sněhová fréza. Z auta byla vidět jen dvoumetrová stěna sněhu napravo i nalevo. Honem ošetřit krávu a honem pryč, vítr cestu hned zasype sněhem. Stále jsem vozil lopatu, abych se vyhrabal ze závějí. Chovatelé prodávají mléko na výrobu sýru Gruyere. Nesmí zkrmovat siláž. Jen seno, řepu a jadrná krmiva. Veškeré práce kolem skotu, zejména dojení dělají jen muži, nikdy ženy. U nás to bylo právě naopak. Průměrný chovatel měl dvacet až čtyřicet dojnic a stejný počet mladého dobytka. Nejvíc práce bylo v sobotu a v pondělí. Každý čtvrtek odpoledne byl vyhražen na operace malých zvířat. Vždy mně asistovala manželka. Měl jsem volno každou středu odpoledne a každou druhou neděli. Bylo to náročné, ale moc zajímavé a moc se mně to líbilo. Celý život mne v tom podporovala manželka. Děti to měly nesmírně těžké. Stále měnily školu. Z české do alžírské, pak francouzské a konečně švýcarské. Vždycky jiný jazyk, jiný dějepis, jiný způsob matematiky a konečně všech předmětů. Ale vše zvládli. I oni se naučili bojovat.

Před každým důležitým rozhodnutím, před každou změnou, a bylo jich dost, předcházelo přirozeně údobí váhání, nejistoty, nerozhodnosti a samozřejmě nespavosti. Kdybych se ale narodil ještě jednou, dělal bych to stejně.