Zvěrolékaři při zvelebování chovů hospodářských zvířat u nás

Čeněk Červený & Jaroslav Doubek

(druhá polovina 19. a první polovina 20. století)

Činnost zvěrolékařů na přelomu 19. a 20. století a v letech první republiky, ať již působili ve sféře státní správy (jako státní neboli úřední zvěrolékaři) či jako autonomní (městští) a soukromí obvodní zvěrolékaři, byla velmi pestrá. V prvé řadě obnášela sledování výskytu nákaz a jejich eradikaci. V tomto směru byl příslušný např. zákon č. 35 z roku 1880 na ochranu proti celé řadě nebezpečných nákaz a řada zákonů vydaných v dalších letech. Nejdéle byl v platnosti zákon č. 177 z roku 1909. Ten převzala i veterinární správa Československé republiky v roce 1918 a byl v Čechách v platnosti až do roku 1950.

Významnou sférou práce zvěrolékařů byla i činnost kurativní. V této sféře se angažovali především městští, obecní a soukromí obvodní zvěrolékaři. Dále to bylo zajišťování veřejné veterinární činnosti směřující k provádění hygienického dozoru nad potravinami živočišného původu, především masa, a s tím spojeným provozem na jatkách a trzích. Byl to i dohled nad provozováním pohodnictví, přepravou dobytka a masa aj. Dohled v této sféře zajišťovali městští a obecní (autonomní neboli smluvní) zvěrolékaři, smluvně vázaní s městskými nebo obecními úřady a na nich tím pádem i fi nančně závislí. Přístup k zajišťování této veřejné hygieny ze strany měst a obcí lze charakterizovat spíše jako lhostejný a pro smluvní zvěrolékaře mnohdy nevýhodný.

Privátní zvěrolékaři vykonávali výhradně kurativu, a to u drobných zemědělců a na velkostatcích. V druhé polovině 19. století bylo zemědělství již na poměrně dobré úrovni. Již uvedené zemědělské rady vyhlašovaly zvelebovací akce pro chovy hospodářských zvířat.

Dalšími časopiseckými tituly byly Tauferovy Zvěrolékařské rozhledy, v letech 1894–1903 vycházel tento časopis pod názvem Časopis českých zvěrolékařů. V roce 1903 přestal Časopis českých zvěrolékařů vycházet a začal vycházet Zvěrolékařský obzor. Ten přispíval k prohlubování vzdělání zvěrolékařů až do roku 1944. Vycházelo též několik příloh Zvěrolékařského obzoru – Věstník, Zvěrolékařský sborník, Zvěrolékařské rozpravy aj. Taufer vydával časopis Chovatel, který pod názvem Náš chov vychází dodnes.

Mezi průkopníky těchto aktivit v chovatelství byli i státní zvěrolékaři – Václav Čech, Josef Rudovský, Josef Životský, Ondřej Doubrava, Josef Mareš, veterinární rada a pozdější profesor Antonín Hrůza, MVDr. Josef Babor a MVDr. a pozdější profesor František Štencl (*1887–†1978) a řada dalších jako MVDr. Josef Veselý, MVDr. Vincenc Loučka, MVDr. Jan Lukas, MVDr. Václav Jaroš, MVDr. Josef Verner, MVDr. Ing. Zdeněk Munk, profesor MVDr. Miroslav Pařízek (*1898–†1979) a docent MVDr. Jaroslav Zuda. Mnozí kolegové si ještě poslední dva jmenované pamatují.

Profesor M. Pařízek často v přednáškách vzpomínal profesora Josefa Taufera, zvěrolékaře Hrbáčka-Vrlu a Inocence Horáka. Jsou to jména tří odborníků, kteří položili základy zvelebovacích akcí a rozvíjeli je v chovech hospodářských zvířat u nás. Jejich zásluhy o rozvoj zvěrolékařství u nás a dovršení 140. výročí jejich narození – J. Taufer v roce 2009, I. Horák v roce 2010 a F. Hrbáček-Vrla v roce 2011 nás vedlo k sepsání tohoto sdělení.

Profesor MVDr. Josef Taufer (*1869–†1940) byl absolvent Vysoké školy zvěrolékařské ve Vídni z roku 1892. Na počátku své profesionální dráhy vedle své práce městského a obvodního zvěrolékaře založil a vydával odborné časopisy, jako byly Zvěrolékařské rozhledy (Tišnov 1893) později Časopis čs. zvěrolékařů (1895–1896). V roce 1895 nastoupil službu ve funkci městského zvěrolékaře ve Vídni.

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 nastoupil na Ministerstvo zemědělství v Praze do funkce ministerského rady, kde působil jako přednosta oddělení pro živočišnou výrobu. V tomto období se dr. Taufer zasloužil především o zvelebení chovu koní u nás. Zavedením důsledné a promyšlené kontroly užitkovosti u bernskohanáckého skotu na Moravě se podílel spolu se spolupracovníky na vysoké úrovni užitkovosti tohoto plemene. Podle profesora Štencla jsou Tauferovy práce o kontrole užitkovosti to nejkvalitnější z jeho díla a měly by sloužit jako příklad pro další postup ve výzkumu tohoto oboru. Již v době působení na ministerstvu přednášel na Vysoké škole zemědělské v Brně, kam posléze nastoupil na plný pracovní poměr a v roce 1919 se zde habilitoval. Na Vysoké škole zemědělské dosáhl funkce vysokoškolského profesora obecné a speciální zootechniky a byl i rektorem této školy (1922–1924). Jako vynikající vědecký pracovník s jasnými představami výzkumu v chovatelské praxi prosadil též zřízení Zemského výzkumného ústavu zootechnického v Brně, který až do roku 1938 vedl a vychoval zde celou řadu svých následovníků. Zemřel v Brně 5. listopadu 1940.

Obsáhlejší údaje o jeho životě a díle nalezneme ve Zvěrokruhu 6/2009 a dalších publikacích uvedených v seznamu použité literatury (obr. 2).

Magistr zvěrolékařství Inocenc Horák (*1870–†1962) byl spolupracovníkem profesora Taufera. Patřil ke kolegům, kteří větší část svého aktivního života zasvětili plemenářské práci v chovech hospodářských zvířat u nás. Položil tak základy, vytyčil a realizoval řadu zásad v chovatelské praxi mezi chovateli především na Moravě a to ve spolupráci se svým kolegou Františkem Hrbáčkem-Vrlou (obr. 3).

Inocenc Horák se narodil 1. března 1870 v Dluhonicích u Přerova. Pocházel z rodiny zemědělské, selské. Jeho otec Jan Horák (*1818–†1893) měl čtyři děti z prvního manželství a jedenáct dětí v manželství druhém, kde Inocenc byl čtvrté dítě. V Dluhonicích vychodil obecnou školu. Vystudoval vyšší gymnázium v Přerově a po maturitě nastoupil nastoupil na Vysokou školu zvěrolékařskou (C. a k. vojenský zvěrolékařský institut) ve Vídni. Zvěrolékařskou školu ukončil v březnu roku 1893 a v čase svých 23. narozenin zde obdržel magisterský diplom. Po dosažení zvěrolékařského diplomu praktikoval u obvodního zvěrolékaře Šafaříka v Přerově. V listopadu 1894 nastoupil vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník u jezdeckého pluku v Olomouci. Po ukončení vojenské služby se jako obvodní (soukromý) zvěrolékař usadil ve Vizovicích na Valašsku. Zde působil celých 14 roků. V roce 1909 odchází do Brna, kde získal místo v zemědělské radě a byl jmenován inspektorem Českého odboru zemědělské rady na Moravě, a to od 1. srpna 1909. Zde působil až do zaslouženého odpočinku, do 31. prosince 1930. Ten trávil v rodných Dluhonicích a zde zemřel dne 27. prosince 1962.

… obr. 4: Osobní dopis rektora Vysoké školy zvěrolékařské v Brně prof. MUDr. E. Babáka vrchnímu zemědělskému inspektorovi zvěrolékaři I. Horákovi (archiv H. Daníčkové)

Kromě svého povolání obvodního zvěrolékaře na Valašsku, které vykonával svědomitě a na velmi dobré odborné úrovni, sledoval i ekonomické a organizační problémy tamních zemědělců a našel si čas a energii i na zlepšování jejich sociálních a ekonomick ých podmínek. Věnova l se tedy i veřejné a osvětové činnosti. Založil zde Hospodářské družstvo a Družstvo na zvelebení chovu hospodářských zvířat ve Vizovicích. To byl začátek na tuto dobu moderní plemenářské práce zaměřené na zlepšení produkčních i exteriérových vlastností chovaných zvířat.

Do činnosti založeného chovatelského družstva patřil i nákup a prodej zvířat. Organizoval i četné výstavy a přehlídky plemenných zvířat spojené s prodejními trhy. Zaváděl evidenci zvířat v plemenných knihách. Chovatelé si bez jeho účasti v hodnotitelských komisích a otcovského přístupu při předávání zkušeností nedovedli tyto akce představit. Vedle chovatelské práce se zabýval též ovocnářstvím, zasadil se také o zřízení ovocnářské školy ve Vizovicích a stál při organizování četných výstav ovoce. Svou vytrvalou činností pro ekonomické i kulturní povznesení Valašska si získal oblibu a důvěru občanů města Vizovic i obcí v okolí, a tak ho navrhli při obecních volbách za kandidáta do městského zastupitelstva Vizovic. Nakonec byl zvolen v roce 1905 i starostou Vizovic. V této funkci vykonal mnoho záslužných akcí pro rozvoj města i celého Valašska, byl předsedou spořitelny ve Vizovicích, místostarostou Sokola, působil v okresní školní radě v Holešově atd. Na základě svých záslužných činů po odchodu z Vizovic v roce 1909 byl jmenován čestným občanem obce Zádveřice, ležící u Vizovic (obr. 4).