|
Prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc., Prof. Jaroslav Doubek, CSc.
Význam a uplatnění absolventů Vídeňské zvěrolékařské školy ve vzdělávání zvěrolékařů a budování oboru zvěrolékařství v českých zemích
|
… 9. Profesor MUDr. a zvěrolékař Jan Eliáš Veith Rodák z Chodové Plané v Čechách byl profesorem a ředitelem zvěrolékařské školy ve Vídni v letech 1829–1855. Vydal knihu Handbuch der Veterinärkunde für Physiker, Thierärzte und Oekonomen. Propagátor myšlenky „medicina universa“, kterou u nás prosazoval především MVDr. František Pfaff (Archiv VFU)
… 10. MVDr. František Pfaff (1875–1960) Oborový přednosta ministerstva zdravotnictví ČSR v letech 1926–1939 (Zvěrolék. obzor 1931)
|
|
Velmi výrazný vliv absolventů vídeňské zvěrolékařské školy se projevil při budování samostatné Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, a to především v zajišťování výuky preklinických a klinických disciplín. Byli to nejen absolventi, ale i někteří asistenti vídeňské zvěrolékařské školy, kteří se s nadšením věnovali organizační, pedagogické a vědecké práci na nově založených ústavech a klinikách Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. Ta byla zřízena jako první vysoká škola v samostatném Československu zákonem č. 76 ze dne 18. 12. 1918, tedy v době necelých dvou měsíců trvání samostatného státu. V tvůrčí práci s profesory a kolegy z pražské Karlovy univerzity a později nově založené Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a Vysoké školy zemědělské v Brně vytvořili na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně dělný kolektiv vysokoškolských pedagogů.
Někteří bývalí asistenti vídeňské vysoké školy zvěrolékařské nastoupili na nově zřízenou Vysokou školu zvěrolékařskou do Brna. Byl to MVDr. Antonín Klobouk, ve Vídni asistent buiatricko-porodnické kliniky – v Brně přednosta buiatricko-porodnické kliniky. Dále to byli MVDr. František Ševčík, ve Vídni asistent bakteriologického ústavu – v Brně přednosta Ústavu pro bakteriologii, hygienu a nauku o zvířecích nákazách, MVDr. František Král, ve Vídni asistent podkovářství – v Brně přednosta interní kliniky a MVDr. Karel Pardubský, asistent chirurgické kliniky ve Vídni – v Brně přednosta chirurgické a oční kliniky. Byl to i MVDr. Alois Hanslian (*1885–†1948), který přednášel a zkoušel podkovářství a onychologii, a MVDr. Jan Lenfeld (*1889–†1939), který působil v oboru hygiena masa, mléka a potravin.
Z absolventů vídeňské zvěrolékařské školy – praktiků v terénu – se uplatnili jako řádní nebo externí učitelé Vysoké školy zvěrolékařské v Brně zvěrolékař Antonín Hrůza (*1865–†1950), který vyučoval výživu, krmení a chov hospodářských zvířat, MVDr. Josef Životský jako externí učitel zajišťoval výuku v oboru veterinární policie, podobně externista zvěrolékař Inocenc Horák zajišťoval výuku lukařství a pastvinářství.
|
byli to i organizátoři a propagátoři Ústřední jednoty československých zvěrolékařů
|
Prostřednictvím celé řady úspěšných absolventů vídeňské zvěrolékařské školy, později profesorů zvěrolékařské stolice či zvěrolékařského ústavu na pražské a olomoucké univerzitě a na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně, byl uplatněn značný vliv vídeňské školy nejen na kvalitu zvěrolékařské praxe, ale i na řízení zvěrolékařské činnosti v českých zemích. V dávné historii zde byla výuka tradována podle profesora J. B. Wolsteina, později profesora I. J. Pešiny, J. E. Veitha a A. Heyneho. Zásluhou dalších známých osobností vídeňské zvěrolékařské školy byla výuka zdokonalována v souladu s novými objevy v medicíně a biologii. I po rozpadu Rakouska- Uherska v roce 1918 výuka na nově zřízené Vysoké škole zvěrolékařské v Brně probíhala podle studijního řádu z Vídně z roku 1897, který platil pro vídeňskou a lvovskou zvěrolékařskou školu. Některé doplňky v tomto řádu stanovil výnos Ministerstva školství a národní osvěty Československé republiky z 29. března 1926. Tento výnos přizpůsobil studijní řád potřebám tehdejší doby. Podobně byl z Vídně převzat i osvědčený zkušební řád z roku 1912 pro dosažení doktorátu veterinárního lékařství, ve zkratce MVDr. V Brně od roku 1918 platil rigorózní řád vydaný nařízením ministra věcí duchovních a vyučování Rakouska-Uherska z roku 1908.
|
Podle vzoru vídeňské zvěrolékařské školy byly organizovány též ústavy a kliniky na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Vyplývalo to ze skutečnosti, že právě nově nastoupivší představitelé a učitelé preklinických a klinických disciplín na nově založené Vysoké škole zvěrolékařské v Brně pocházeli z Vysoké školy zvěrolékařské ve Vídni. Přinesli s sebou z Vídně i velmi progresivní metody práce a vědecké poznatky, které uplatňovali ve výchově zvěrolékařů v Československu. Pozdější reformy studia na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně ještě dlouhou dobu jen modifikovaly tento osvědčený základ.
|
Zvěrolékařské ústavy při univerzitě v Praze a Olomouci přispívaly k pro hloubení vzdělání lékařů v medicíně ve smyslu idejí profesora Emanuela Veitha z doby jeho působení na vídeňské zvěrolékařské škole v letech 1816–1821, který razil myšlenku všeobecné medicíny (medicina universa), jíž byla míněna medicína humánní, veterinární a rostlinolékařství. Progresivní zásady v činnosti humánní a veterinární medicíny, prosazované E. Veithem, později rozvinul absolvent vídeňské zvěrolékařské školy českého původu MVDr. František Pfaff (*1875–†1960), který od roku 1926 působil jako vedoucí pracovník Ministerstva zdravotnictví ČSR. Dlouhá léta osvědčený vídeňský systém výuky zvěrolékařství v první polovině 20. století umožňoval lékařům absolvovat zvěrolékařská studia na tehdejší světové úrovni a zároveň v intencích těchto myšlenek vykonávat medicínu v praxi. Můžeme konstatovat, že doba vlády Marie Terezie a Josefa II. položila základy vysokoškolského vzdělávání zvěrolékařství ve střední Evropě a centrem této profesní vzdělanosti se stala zvěrolékařská škola ve Vídni. V aktivní spolupráci lékařů se zvěrolékařským ústavem v Olomouci a zvláště v Praze bylo dosaženo kvalitního vzdělávání a vysoké odbornosti zvěrolékařství v českých zemích.
Při bezprostředním zkvalitňování veterinární péče u nás se uplatnila řada absolventů. V protinákazových opatřeních to byli ti, kteří působili ve státních orgánech a prosazovali nařízení a zákony, s nimiž se obeznámili v přednášené „veterinární policii“. Byl to hlavní zvěrolékař ČSR, zemští zvěrolékaři pro Čechy, Moravu a Slezskoa po roce 1918 i pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Mnozí zvěrolékaři se vedle kurativy zabývali řízením a posuzováním chovatelských zásad tehdejší doby jak na úrovni státních zvěrolékařů, tak i v praxi při zvelebování chovů koní, skotu, prasat a drůbeže. V tomto směru se zvláště uplatnil profesor MVDr. Josef Taufer (*1869 až †1940), vynikající znalec chovu koní a zootechniky vůbec, který vyučoval na Vysoké škole zemědělské v Brně a založil u nás výzkum v této oblasti. Výsledky výzkumu dokázal využít a prosadit v praxi. Byli to i zmíněný zvěrolékař Inocenc Horák a zvěrolékař František Hrbáček-Vrla (*1871–†1944), oba praktičtí zvěrolékaři a především vynikající zootechnici. Jako členové Moravské zemědělské rady se zasloužili o zkvalitnění chovu skotu u nás, především na Moravě.
|
|
… 8. Titulní strana časopisu Zvěrolékařský obzor z roku1928 Tento časopis byl ústředním listem československých zvěrolékařů. Majitel, vydavatel a administrace – Družstvo zvěrolékařů, s. r. o. v Brně (Zvěrolék. obzor 1928)
|
Při výběru plemenného materiálu upřednostňovali nejen užitkovost a exteriér, ale i geneticky zdravé jedince bez dědičných chorob a vad. Proto byli někteří z nich tak úspěšní a byli zapojováni do řízení chovatelství v četných zemědělských i celostátních odborných komisích.
|
prosazovali nařízení a zákony, s nimiž se obeznámili v přednášené „veterinární policii“
|
Jako organizátoři spolkového života zvěrolékařů se osvědčili a později byli zvoleni jako představitelé Zvěrolékařské komory ČSR, a to zvěrolékař Robert Mráz-Marek, prezident v letech 1920–1929, zvěrolékař Jan Kytlica (*1886–†1936), viceprezident v letech 1920–1929 a prezident v letech 1930 až 1936. Dále to byl MVDr. Jan Kunstýř (*1894–†1954), který působil jako prezident v letech 1936–1940. (Poznámka v souvislosti s posledně jmenovaným: jeho syn MVDr. Ivo Kunstýř, absolvent Vysoké školy zvěrolékařské v Brně z roku 1956, byl dlouholetým profesorem na Vysoké škole lékařské v Hannoveru a zabýval se vědou o laboratorních zvířatech.) Byli to i organizátoři a propagátoři Ústřední jednoty československých zvěrolékařů, která soustřeďovala zvěrolékaře různých profesí u nás, tedy státní, městské, soukromé aj. Členy Ústřední jednoty byli i někteří profesoři Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, například v roce 1923 byl zvolen předsedou zvěrolékař Josef Koutník. Jednatelem byl zvolen veterinární rada MVDr. Antonín Tlustý z Českého Brodu, u kterého MVC. Čeněk Červený jako student v letech 1955–1956 praktikoval. Pan rada Tlustý požíval u zemědělců a vůbec velké vážnosti jako skvělý odborník. Příslovečné bylo jeho rčení mezi řečí „ …pravda – pravda …“.
Na vysokých školách zemědělských jako profesoři působili: v Praze MUDr. et Mgr. zvěrolékařství Th eodor Kašpárek (*1864–†1930), v Brně MVDr. Josef Taufer (*1869–†1940)) a MVDr. Th eodor Dohnal (*1873–†1935).
|
důsledně prosazoval odbornost v péči o zdraví zvířat, v boji proti nákazám
|
Důležitou skupinu tvořili zvěrolékaři zainteresovaní v jatečních prohlídkách masa, kontrole nezávadnosti a hygieny zpracování potravin živočišného původu, zvláště při prosazování zákonů a nařízení pro kontrolu nezávadnosti potravin živočišného původu. Velkou skupinu představovali zvěrolékaři vojenští, jejichž hlavním cílem byla péče o chov a zdraví koní, nepostradatelných v tehdejších armádách. Samozřejmě měli i v povinnostech pečovat o zdravé a ne závadné potraviny. Zde se uplatňovali především vídenští studenti – stipendisté, kteří absolvovali v letech, kdy byla vídeňská zvěrolékařská škola řízena vojenskými úřady (poprvé v letech 1795–1812 a podruhé vletech 1892–1908) a dále zde byla při civilní Vysoké škole zvěrolékařské zřízena Vojenská akademie. Čeští studenti byli velmi dobří studenti, kteří byli na stipendiích závislí, neboť pocházeli z méně majetných poměrů. Jako absolventi se vyznali v léčení chorob rázu ortopedického a chorob kopyt. Uvádíme alespoň několik jmen: plukovník MVDr. František Jurný (*1895–†1979), zručný a zkušený vojenský veterinární chirurg, později v letech 1949 až 1960 uznávaný a oblíbený profesor chirurgie a oft almologie na vysokém veterinárním učení v Brně. Dále to byli bývalí asistenti profesora Pardubského plukovník veterinární služby a magistr zvěrolékařství Josef Tobiška, plukovník MVDr. František Reda a další. V publicitě odborné a propagační, vojenské i civilní vynikal generál veterinární služby MVDr. Vladimír Chládek, nar. 1895 ve Vídni, kde studoval zvěrolékařství a promoval v roce 1918. Zanechal nám spoustu zajímavých publikací.
Důležitým pojítkem a informátorem pro zvěrolékaře všech zainteresovaných skupin byly zvěrolékařské spolky a organizace a samozřejmě odborné časopisy a odborná literatura, jak o tom svědčí zápisy ze schůzí spolků zde uvedených a dalších. Dokládají to i zajímavá sdělení v odborných zvěrolékařských časopisech a historických publikacích z knižního fondu naší univerzitní knihovny z období přelomu 19. a 20. století a letech dalších.
|
Použitá literatura:
Červený, Č., König, H. E.: Die Bedeutung der Wiener Tierärztlichen Hochschule für die Ausbildung von Veterinärmediziner in Böhmen, Mähren und Schlesien. Wiener Tierärztl. Mschr. 85, 1998, s. 224-228.
Endmayr, G.: Festschrift-75 Jahre Bundesanstalt für Tierseuchen bekämpfung in Mödling, 1910 bis 1985. Wien, Bundesministerium für Gesundheit und Weltschutz 1985. 26 s.
Král, E.: Výuka zvěrolékařství v českých zemích a aktivita zvěrolékařů do r. 1939. Acta vet. Brno 54, 1985, s. 22–65.
Novotný, E.: Profesoři vídeňské vysoké školy zvěrolékařské původem z Českých zemí. Acta univ. Agriculturae – Spisy fak. veterinární, 36, 1967, s. 579–589
Piťha, K.: Zvěrolékař Dr. Josef Životský. Zvěrolékařský obzor 21, 1928, s. 225–227.
|
| |
|
Prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.,
prof. MVDr. Jaroslav Doubek, CSc.
|
|
